Hudba

Hudba byla vždy úzce spjata s životem Romů a představuje jeden z důležitých prvků jejich identity. Patřila spolu s kovářstvím, košíkářstvím a kovotepectvím k oborům, pro které si je vážili nejen Romové samotní, ale také gádžové – neromové. V Uhersku bylo často apelativum cikán jiným označením pro hudebníka. Svědčí o tom i tradovaná přísloví: Rom sas the ela lavutaris, so ča dživla pr’oda svetos (Rom byl a bude hudebník, pokud žije na tomto světě), Rom ul’il’a vonoha andro vast (Rom se narodil se smyčcem v ruce) a další.

V rámci romské hudby na území ČR (ale také Slovenska, odkud většina Romů přišla) lze rozlišit několik různých svébytných projevů, stěžejní jsou hudební folklor usedlých slovenských Romů a hudební folklor olašských, tedy kočovných Romů. První z nich vychází z hudebních tradic maďarských Romů, což je dáno dlouhodobým soužitím v jednom státě. Olašská hudba je naproti tomu ovlivněna rumunskou Transylvánií, kde tato část romského etnika dlouhodobě pobývala, kočovala.

Usedlí Romové jsou skupinou, která vždy byla poměrně hodně otevřena majoritní společnosti a nebála se vstřebat její kulturní specifika. Hudba pro ně byla zdrojem obživy a také jisté společenské prestiže. Během posledních tří století historie zaznamenala spoustu vynikajících romských houslistů – primášů, např. Ladislava Rácze (1867-1943) ze slavné muzikantské rodiny Ráczů z Lučence, slovenský Jožko Piťo (1880-1886) i Jožka Kubík z Moravy (1907-1978). Mezi ty nejslavnější se řadí primáška Panna Cinková z Gemeru (1711-1772), která se stala svou mimořádnou osobností inspiračním zdrojem mnoha studií, divadelních her, básní a románů.

Cinka Panna

Houslová vitruózka, primáška proslavené kapely. Narodila se na území dnešního Slovenska v obci Gemer u Rožňavy. Pochází z rodu významných romských primášů, neboť jejímu otci a bratřím je připisováno autorství písní Rákocziho žalm, Rákozciho duma atd. Mnoho literátů a hudebníků, zejména maďarských, z Panny Cinky udělalo ve svých dílech hlavní hrdinku (Mór Jókai, Zoltán Kodáli, Endre Dosza atd.).

Janos Bihari

“Největší houslista Maďarska první poloviny 19. stolení…”, napsal o Bihárim jeho životopisec Ervin Major. Biháriovým houslovým uměním byl okouzlen i skladatel Franz Lizst, který řekl: “Tóny, které vyluzují jeho kouzelné housle, dopadají na náš očarovaný sluch jako slzy..” Bihári hrál se svou kapelou ve Vídni při císařských hostinách a při státních oslavách. Jeho celý život popsal Balint Sarosi v knize Zigeunermusic vydané v Budapešti v roce 1971.

Nejčastějším místem prezentace romských souborů před neromskou veřejností bylo prostředí městských kaváren. Nástrojové obsazení, které usedlí Romové používali, odpovídá složení dnešní cimbálové muziky.

Olaští Romové přišli na území Čech a Slovenska z tehdejšího Valašského království, dnešního Rumunska. Typický je pro ně nomádský, tedy kočovný způsob života, který však byl od roku 1958 zákonem přísně zakázán a začaly snahy o násilné usazení. Vůči majoritní společnosti byli rezervovanější a uzavřenější. Své tradice a svůj hudební folklor si daleko více chránili, hudba pro ně nikdy nebyla zdrojem obživy, ale žila uvnitř společenství. Na rozdíl od Romů usedlých, kteří používají k doprovodu svých písní hudební nástroje, olaští Romové na území bývalého Československa využívají pouze své tělo. Hudební projev doprovázejí luskáním prstů, tleskáním, dupáním, hrdelními zvuky atd. Jejich projev působí velmi archaicky a přírodně. Originální autentické nahrávky pořídila a v roce 1974 vydala Eva Davidová, spolu s J.Gelnarem uveřejnila zároveň klasifikaci romského autentického folkloru. V roce 2002 vydalo Muzeum romské kultury CD album Giľa Ďíla Giľora. Album přináší vzácné archívní terénní nahrávky z 50–80 let dvacátého století.

Usedlí ani olaští Romové nerozlišují svůj písňový folklor tématicky. V praxi to znamená, že neznají písně svatební, ukolébavky aj. Jejich písně jsou převážně vázány na dvě situace, k poslechu anebo k tanci. K poslechu jsou většinou pomalé bez pevného metra, k tanci jsou rychlé a rytmické. Pomalé písně usedlých Romů se nazývají halgató, olaští romové je nazývají někdy loki d’ili nebo mesal’aki d’ili. U obou typů převažuje tónina mollová. Jaromír Gelnar a Eva Davidová v podrobně vypracované příloze k LP desce Romane giľa – Antologie autentického cikánského foklóru (1974) třídí produkci usedlých Romů na dvě základní skupiny – staré (phurikane gil’) a nové (neve gil’) zpěvy, první z nich dále na pomalé a rychlé. Pomalé písně dále člení na smutné (vyprávějí o dřívější bídě, o hladu a těžkostech života, mají epický a lyrický charakter), písně ze života (popisují určité životní situace a příhody), zpěvy rodinných cyklů (jsou spojeny s událostmi a obdobími lidského života) a milostné písně. V romské hudební tradici lyrických písní lze pozorovat rovněž zvláštní textovou poetiku. Pro tento druh písní je typická barevnost textů (zlatá matka, zlatý Bůh, černé srdce, červená košile atd.), přičemž barvám je přisuzována magická moc. V tanečních písních hraje text větší roli u usedlých Romů, pro olašské je prvotní funkcí doprovod k tanci (čardáš a jeho olašský protějšek čapáš).

Přítomnost těchto starých tradičních zpěvů je uvnitř romské komunity velmi silná. Současní romští hudebníci na ni buď přímo navazují, písně interpretují tradičním způsobem na tradiční nástroje, nebo se jí částečně inspirují a propojují ji z novými hudebními vlnami. Mezi interprety starých tradiční zpěvů (phurikane gil’a), kteří pokračují v bohaté tradici cimbálových souborů, patří cimbálová muzika Adreje Gini z Rokycan, Karola Giňu z Rokycan či Perumos s vedoucím Janem Rusenkem a zpěvačkou Margitou Reisnerovou, cimbálová muzika Eugena (dnes Milana) Horvátha, cimbálová muzika Ivana Gašpara Hriska, cimbálová muzika Gil’ori, kterou vede Gejza Kotlar, primáš-houslista z Větřní u Českého Krumlova, manželé Jan a Magda Slepčíkovi a další. Mladou nastupující generaci zastupuje například pražský Álom, vedený primášem Vojtěchem Lavičkou.

Nové písně (neve gil’a) vznikaly během posledních dvaceti let. Jsou to buď nové texty na původní melodie, nové melodie na tradiční texty nebo zcela nové písně. V této skupině, zvláště u mladých souborů, lze sledovat hudební vlivy anglo-americké kultury. Do nové hudební produkce se tak dostávají prvky jazzu, blues, soulu a také popu. Nový hudební styl je mnohdy nazýván jako rom-pop. Jeho zakladateli jsou u nás bratři Gondolánové a Jozef Fečo a jeho skupina Roma Štar. Jedním z hlavních znaků je značné využití sborové složky, převážně v trojhlasech, a harmonizování na půdorysu jazzových akordů. Dominantními hudebními nástroji uplatňujícími se v nové písňové tvorbě je kytara – akustická, poloakustická nebo elektrická – a klávesy – syntetizátor. Hráči na kytaru v tomto žánru romské hudby využívají především backlightového způsobu doprovodu. Mezi současné představitele neve gil’a, kteří na tradiční romský folklor volně navazují, patří např. Věra Bílá se skupinou Kale, Ida Kelarová a Romano rat, soubor Točkolotoč, ale také všestranný hudebník Jozef Fečo a Olga Fečová. Díky těmto autorům vzniká nový typ romské písně s novými melodickými, harmonickými, rytmickými, ale i zvukovými kvalitami.
Romové díky svému hudebnímu talentu výrazně zasáhly do několika hudebních stylových žánrů. Na poli jazzu se velmi výrazně například uplatnil Jean Baptiste Reinhard “Django”.

Jean Baptiste Reinhard “Django“

Francouzský Rom – Manuš žijící v Německu je považován za zakladatele romského jazzu a jednoho z největších jazzových kytaristů 20. století. V mládí s rodiči procestoval v maringotce Belgii, Itálii, Alžír, Francii a na kytaru se naučil hrát sám. Noty neznal a podepisovat se naučil, až když musel dávat autogramy a podepisovat smlouvy. Ačkoli si v osmnácti letech při požáru maringotky poranil ruku a nemohl hýbat prsteníčkem a malíčkem levé ruky, zvládl virtuózní hru na kytaru svou vlastní technikou. S kvintetem koncertoval v Holandsku, Belgii, Španělsku, Skandinávií i v Anglii.