Nebyl to vůbec špatný pokus o prezentaci romské kultury a ukázku její dosud nepřerušené kontinuity. Část věnovaná "včerejšku" byla tvořena především ukázkami produktů tradičních romských řemesel, ale také romského oděvu, způsobu života apod. Na tvorbě této části jsem se osobně podílela pod vedením PhDr. Evy Davidové. Nejprve jsme z pověření ředitele festivalu Milana Ščuky odjeli na Slovensko vyhledávat a objevovat exponáty pro výstavu. Společně s námi jel také fotograf František Sysel, který měl s pomocí fotoaparátu zachytit kontrasty současného života Romů. Část výstavy věnovanou současnosti však vedle fotografií dotvářela i přítomnost živých zástupců Romů. Byli to jednak představitelé tradičních romských řemesel: košíkář a korytář, kteří přímo na místě předváděli výrobu, a tak přispívali k přesvědčení, že romská tradice není jen věcí minulosti a jednak trojice sympatických romských výtvarníků - autodidaktů (Dušan Oláh, Ján Berky, Ján Oláh-Širo) ze slovenského městečka Detva. Stejně jako řemeslníci i výtvarníci svojí přítomností a produkcí živě dotvářeli výstavu: malovali, vystavovali svá starší díla, tvořili na zakázku rychloportréty návštěvníků festivalu. Patrně zde historicky poprvé se u nás na veřejnosti objevilo alespoň zrnko z pozdějšího fenoménu jménem romské výtvarnictví. Když se dnes po letech probírám dobovým tiskem, který o festivalu psal, zjišťuji, že výtvarníci zůstali stranou zájmu novinářů. Je to vcelku pochopitelné, protože zcela novým magnetem byla tehdy pro veřejnost právě romská hudba a tanec v podání souborů, které navíc přijížděli z do té doby zapovězeného zahraniční. Přesto výtvarníci tady byli, tvořili a většina návštěvníků festivalu musela v průběhu těch tří dnů zaznamenat jejich přítomnost a většinou také obdivovat jejich um. Podobně i já jsem měla možnost se s výtvarníky seznámit. Přitom jsem si s překvapením uvědomila, že se nejedná o typické představitele lidového umění, ale samouky, kteří už mají jistý přehled o dějinách umění, výtvarných směrech a mají jisté zkušenosti nejen s kresbou, ale už také i s technicky mnohem náročnější malbou. O existenci podobných Romů jsem do té doby neměla opravdu žádné tušení, stejně jako většina ostatních. Festivalové setkání se tak stalo katalyzátorem mého dalšího zájmu o výtvarníky v řadách Romů.

Ten dlouhý návrat k prvnímu Romfestu má svůj význam nejen pro mapování počátků objevování fenoménu romského výtvarnictví u nás, ale jistý význam má také pro počátky Muzea romské kultury, které alespoň zčásti k popularizaci daného fenoménu přispělo. A myslím, že trocha návratu do nedávné, ale již zapomenuté minulosti nemůže být nikomu na škodu. Všem, koho bych se nechtě mohla dotknout, se předem omlouvám. Jsem však historik, který po Tacitově¹ vzoru chce psát: "Sine ira et studio" (bez jakéhokoliv hněvu či náklonnosti), chci a musím psát vždy jen tak, jak to bylo, ať už je to vhodné či nikoliv.

Na jaře roku 1991 jsem byla součástí malé skupinky, která se v Brně ujala realizace nikoliv nové myšlenky založit muzeum, které by sloužilo k uchování a prezentaci kultury Romů. Jakmile byly podniknuty konkrétní kroky k jeho vzniku - došlo k zaregistrování na MV ČR a Ministerstvo kultury ČR schválilo finanční příspěvek určený pro chod vznikající instituce - začal se o vznikající muzeum zajímat gigant mezi romskými podnikateli- již dříve zmíněný Milan Ščuka, ředitel brněnské agentury Romart, zvaný Levos, ale ve skutečnosti spíše hbitá a bystrá štika urychleně realizující, (i když zdaleka ne vždy bezchybně), své inspirativní nápady. Pochopitelně my, co jsme o muzeum usilovali, vehementně jsme bránili jeho nezávislost, odmítali jsme, aby se muzeum stalo součástí tehdejšího kolosu a politicko-kulturního monopolu v tehdejším romském dění u nás, který vytvářela politická strana ROI (se sídlem ÚV v Praze) a umělecká agentura Romart (se sídlem v Brně) propojené osobami svých předsedů - totiž bratrů JUDr. Emila a Milana Ščukových. Sílící tlak tohoto romského monopolu jsme zvládli jen stěží, ale posilovalo nás skálopevné přesvědčení, že k objektivitě se zakládaná odborná instituce může dopracovat jen naprostou nezávislostí na politice i jiných společenských tlacích a tendencích. Jen silou našich vůlí jsme nakonec "vybojovali" muzeum svobodné a samostatné, nepodlehli tlaku silné osobnosti (ať v kladném či negativním smyslu) především Milana Ščuky. Na druhou stranu jeho rozporuplná silná osobnost se v něčem o muzeum skutečně zasloužila, i když jinak než by si on sám přál. Jak už jsem uvedla, před prvním Romfestem mě s Dr. Davidovou vyslal služebně na Slovensko, abychom sbíraly materiál pro výstavu, a tak zejména mně umožnil poprvé vidět, kolik různých Romů tam žije a na jak odlišné úrovni. Pochopila jsem, jaké nepoznané hlubiny se skrývají za slovem Rom a také, že na Slovensku lze z té starobylé kultury ještě mnohé objevit a představit okolnímu nic netušícímu světu. Tato služební cesta a dojmy z ní na mě ještě dlouho působily a zanechaly ve mně touhu znovu se tam vracet a umožnit, aby to čím jsem byla překvapená a nadšená já, mohli vidět i ostatní, aby i široká veřejnost mohla zažít okouzlení z poznání utajené kultury, která sice už zaniká, ale dosud ještě existuje. V momentě, kdy jsem se krátce ocitla bez práce a mohla se tedy naprosto svobodně věnovat svým novým snům a představám, využila jsem této nečekané možnosti a začala rychle jednat. Není velký div, že jako čerstvá absolventka oboru historie jsem se upjala k myšlence na založení muzea, kterou jsem osudově nakazila i svého otce². Nebylo těžké znovu vzbudit naději na kdysi nedosažené romské muzeum u "Nestora romské historiografie" prom. historika Bartoloměje Daniela nebo přizvat ke spolupráci známou etnografku - romofilku PhDr. Evu Davidovou.

2. Setkání byla náhodná
Součástí práce v muzeu byly hned od počátku dokumentační a sbírkotvorné cesty na Slovensko, které měly pomoci odhalit, co je kde pro muzeum zajímavého, kde ještě žijí a pracují řemeslníci, kde jsou dobří vypravěči-pamětníci, zpěváci, kteří Romové stojí za pozornost a také za to, aby jejich díla vešla skrze muzejní sbírky do dějin. Po zkušenostech z I. Romfestu jsem věděli, že naše cesty povedou také k výtvarníkům - minimálně tedy za těmi detvanskými, ale o nějakém plánu na budování sbírky výtvarného umění v této fázi vůbec nelze mluvit a nikoho by to ani nenapadlo. Zatím jsem znali jen ty tři (vedle již mnohem dříve proslaveného Rudolfa Dzurka³), výtvarníky z Romfestu a domnívali se, že tím výtvarná činnost Romů začíná a také končí. Cesty do slovenského terénu, však postupně a nenápadně začínaly odhalovat dosud utajené skutečnosti.

Moje práce v muzeu byla již po prvním roce přerušena mateřskými povinnostmi, jež i přes veškeré nadšení pro zvolený obor a profesi jsou přece jen mnohem hezčí a navíc neopakovatelné, a tak jsem se do muzea vrátila až po třech dlouhých letech na podzim roku 1994. Mou první prací po návratu byla účast na muzejní výzkumné cestě na Slovensko⁴.

Plán naší cesty začínal zastávkou v Detvě, což se nakonec ukázalo jako výborný tip. S vydatnou pomocí vedoucí místního tanečního souboru Romka Detva Mariškou Oláhovou jsme nalezli nejen ty tři "festivalové výtvarníky", ale ještě další dva. Už tehdy jsme pro sbírky muzea získali první zajímavé výtvarné práce a odjížděli s příslibem, že za rok se vrátíme, abychom zjistili, co nového vytvořili. Na obou stranách to byla neočekávaně radostná a nová situace. Od té doby naše každoroční putování po Slovensku takřka bez výjimek začínáme právě v Detvě.

Slovensko jsme při takové cestě projeli vždy od východu na západ nebo od severu na jih-v závislosti na předem vytvořeném plánu, ale vždy proto, abychom hledali především nositele tradic a představitele tradičních romských řemesel a profesí, jejichž produkty bychom mohli získat do sbírkového fondu muzea. A přitom jsme se i v jiných místech, než v dnes už vyhlášené Detve, setkávali také s výtvarně činnými Romy, ale nutno dodat, že naše setkání byla náhodná a neplánovaná.

Podobným způsobem do muzejních sbírek také čas od času přibyl nějaký ten obraz či grafický list spíše náhodou objevený v obchodu se starožitnostmi nebo v antikvariátu. Jedná se o práce neromských autorů většinou staršího data, kteří se snažili dle své zkušenosti zachytit romantiku nebo bídu kočovného života Romů, a tak jsou pro muzeum příspěvkem k poznání tradičního způsobu života romských komunit.

3. Nejprve to byly jen perličky pro zpestření
V podstatě při každé cestě na Slovensko se nám dařilo objevit dalšího zajímavého výtvarně činného Roma a já jsem byla přesvědčená, že právě jeho práce musíme získat pro muzeum, i když jsem tušila, že to může být na úkor koupě výrobků nějakého tradičního řemeslníka, se kterým se setkáme v době, kdy už budou finance na danou cestu vyčerpány. To měla na mysli také moje kolegyně Dr. Davidová, když se mě snažila u výtvarníků trochu "krotit". Nutno dodat, že můj osobní vztah k umění se na půdě muzea nepředvídaně skloubil a prolnul se zájmem o romistiku. K výtvarnému umění jsem inklinovala už na studiích, kde jsem dokonce určitý čas dějiny umění úspěšně studovala formou fakultativního studia, ale po revoluci mě odvolaly záležitosti romské, a tak jsem tento obor nedokončila v domnění, že se k němu už asi nikdy nebudu mít čas vracet. Cesty osudu jsou však nevyzpytatelné…

Bylo jen otázkou času, kdy se ukáže, že ze sbírkotvorných cest přivážíme asi stejně tolik výtvarných děl jako předmětů dokládajících tradiční život. A když se tak stalo, paní ředitelka PhDr. Ilona Lázničková vzhledem ke značně omezeným finančním prostředkům na nákup sbírek zareagovala varovným zdvižením prstů znamenajícím omezení mojí "výtvarné mánie".

Výtvarné příspěvky do muzejního fondu byly tedy nejprve brány jen jako perličky pro zpestření sbírky, spíše jako něco nepatřičného, co však nelze ponechat bez povšimnutí a vrátit se do muzea bez toho, když je to tak "pěkné" a navíc výmluvné. Ale muzejní sbírky na uměleckých předmětech stát neměly, to nebylo uvedeno v žádné muzejní koncepci, plánu ani stanovách. A naopak předmětů dokládajících tradiční kulturu romského etnika bylo málo. To však ne vinou mého "umanutí". Prostě předměty dokládající někdejší život Romů nebyly a nejsou… Obecně Romové ani dnes nemají sklon pěstovat hmotné statky, nikdy si tento rys nevypěstovali taky díky kočovnému způsobu života, který neumožňoval přechovávat přebytečné a nefunkční věci. V momentě, kdy věc dosloužila, byla jako nepotřebná vyhozena bez snahy o prodloužení její životnosti případnou opravou.

Tradiční odvětví romské výroby lze tedy dokumentovat jen v případě, že přežila dodnes, starší výrobky a předměty dokládající způsob života lze nalézt jen sporadicky jako předměty zapomenuté na půdách a starých kůlnách. Přesto má muzeum - stejně jako na počátku své cesty - stále tentýž vážný a neutuchající záměr dokumentovat co nejobjektivněji romské etnikum a výsledky této práce prezentovat už nyní, ale také uložit pro budoucí generace Romů samých i ostatních zájemců o jejich svět. Vybavena vědomím těchto souvislostí měla jsem možnost shlédnout práce, které vypovídaly nejen o současnosti, ale také o romské minulosti, prakticky o mnohém z toho, co shrnujeme pod široký výraz Romipen. Tak jsem brzy dospěla k poznání, že absenci hmotných statků, při snaze dokumentovat Romy a jejich podstatu (chcete-li duši), můžeme zčásti nahradit právě prostřednictvím jejich výtvarných výpovědí.

4. O čem práce vypovídají
Romští autoři ve svých výtvarných pracích zpracovávají především podněty prostředí, ve které žijí anebo žili dříve. Jedná se o časté náměty ze světa fauny i flóry a přírody vůbec, tematiku duchovní, často se však autoři vracejí i k tomu, co si vzpomínají ze svého dětství, nebo co znají z vyprávění starší generace. S nostalgií se někteří z nich stále znovu vrací do doby, kdy romská komunita byla pevným soudržným celkem, jenž skýtal útočiště silným i slabým. V tomto směru tedy výtvarná díla mohou skýtat pohled hlubší i plastičtější než autentičtí leč němí svědkové oněch dob. Duchovní kultura je vůbec podstatným zdrojem pro poznání a dokumentaci romských skupin kdekoliv na světě. Z tradice vycházející duchovní sféra romského etnika je totiž uchována mnohem lépe než hmotná díky nepřetržitému tradování ústní lidové slovesnosti, která je patrně největším pramenem k poznání romského tradičního života. K nejcennějším skvostům této duchovní kultury patří romské pohádky, které dokládají existenci specifického světa fantazie. Myslím, že tyto pohádky by asi nejvýstižněji byly ilustrovány právě pracemi romských výtvarníků, neboť zpracovávají shodná témata ve shodném duchu, což je pochopitelné, protože vychází ze společného inspiračního zdroje. Stejně jako v pohádkách i v dílech našich výtvarníků se objevují bájní fantaskní tvorové, časté návraty do minulosti se neustálé a bez zřetelného vymezení prolínají s aktuální současností, a to vše je podáno ve snově pohádkovém rámci, jenž smazává hranice mezi realitou a fikcí. Autentičnost výpovědí těchto výtvarníků je dána tím, že se nejedná o exkluzivní Romy, ale o Romy tak zvaně obyčejné, alespoň dle povrchních a vnějších kriterií, jak o tom bude řeč dále. Žijí "průměrné" romské životy a jsou tedy v centru romského dění, o všem z romské komunity jsou zpravidla dobře informováni, jsou nuceni i vyvoleni prožívat všechny strasti i slasti spojené s tím, když je někdo "obyčejným Romem.". A tak s jistou nadsázkou můžeme mluvit o muzeem "vytypovaných dokumentátorech" romského současného světa - světa reality i fantazie, kteří tak činí nikoliv slovem a písmem, ale výtvarnými prostředky.

Z výše uvedeného patrně již vyplynulo, že umělecká úroveň výtvarných výpovědí není pro muzeum primární hodnotou, i když je zajisté hodnotou nepominutelnou. Vzhledem k zaměření muzea je prvořadá vypovídací síla díla, tedy jeho stránka obsahová daná volbou námětu, tématu, motivem a srozumitelností jejich zpracování, což však na druhé straně nevylučuje někdy nesporné kvality umělecké.

5. Proč se objevují stále noví výtvarníci?
Odpověď jsme postupně nalézali v osobních výpovědích romských amatérů. V jejich vyprávění se objevovaly mnohdy jen různé varianty stejného motivu. Jedná se často o Romy s neukončeným vzděláním, a tedy Romy nekvalifikované. Tito lidé byli z pochopitelných důvodů mezi prvními, kteří již na počátku 90. let přišli o práci. Před revolucí to byli většinou dělníci-kopáči, nebo prostě tvrdě manuálně pracující, kteří neměli po těžké fyzické práci myšlenky na nějaký "aktivní odpočinek" v podobě výtvarničení. Teprve později jako nezaměstnaní hledali náplň pro svůj volný čas, zábavu a také seberealizaci. Je paradoxní, že právě absence práce umožnila návrat k dětské zálibě, kterou opustili tito lidé naposledy ve škole anebo nejpozději před nástupem na základní vojenskou službu. V tomto směru se osudy našich neprofesionálních tvůrců až nápadně podobají. Nemilosrdná doba přispěla v tomto směru k něčemu pozitivnímu, jak se říká: "Každý rub má i svůj líc". Nedobrá ekonomická situace výtvarníků má ještě jeden pozitivní důsledek, a tím je někdy originální a průkopnické hledání nových - ve smyslu levnějších - výtvarných technik a materiálů. Romové často nemají na drahé olejové barvy, a tak volí schůdnější cestu - hojně využívají levnou tužku, papír a obyčejné pastelky nebo vodovky. Nedostatek je však vede i dál, například sklářský dělník Rudolf Dzurko už před mnoha lety začal zcela novátorsky lepit skleněnou drť na skleněný podklad, o něco později Dušan Oláh nahrazuje drobným tečkováním materiálové náročné grafické tisky, Aladár Kurej nalepuje do svých obrazů postavy vystřižené z fotografií, Ján Berky vytváří obrazům originální rámy a nebo míchá unikátní barvy, jejichž technologii si nechává jen pro sebe. Vznikají také nejrozličnější koláže, ženy zase využívají starých hader a zbytků stužek ke zhotovení textilních aplikací. Výtvarná činnost pomohla mnohým z nich překlenout těžké období prázdnoty, dnes si někteří už práci znovu našli, ale u svého koníčka zůstávají, neboť se dostali tak daleko, kdy přestat je těžší než pokračovat.

6. Systematické budování fondu výtvarného umění a jeho struktura
Nejen fakt objektivního významu výtvarných výpovědí pro sbírky muzea, ale také skutečnost, že okruh výtvarně činných Romů se stále rozšiřoval, dával tušit, že se zřejmě jedná o zcela nový fenomén v životě romského etnika u nás. Pokud si muzeum vytklo za cíl objektivně dokumentovat romskou realitu, nemůže tuto skutečnost pominout. Tak postupně muzeum dospělo k poznání nevyhnutelnosti budování sbírky výtvarného umění. Ostatně vytváření sbírky romských výtvarných prací není až tak ojedinělé, jak by se mohlo zdát. Výtvarné schopnosti nemají Romové jen v prostoru bývalého Československa, ale prakticky všude tam, kde žijí. V různých zemích se však tomuto jevu věnuje různě velká pozornost. V Maďarsku dnes shromažďuje práce romských tvůrců Néprajzi Muzeum v Budapešti. Romští výtvarníci vešli v širší maďarské povědomí zejména díky velké souborné výstavě, kterou uspořádala romská kunsthistorička Agnes Darociová. Mnozí z autorů prezentovaných na výstavě se na základě jejího obrovského úspěchu posléze profesionalizovali.

O systematickém budování sbírky výtvarných prací v Muzeu romské kultury můžeme mluvit od poloviny roku 1995. Na budování této sbírky však bylo a je nutno shánět finance mimo muzeum, tak jako na všechny nově vznikající iniciativy. Formou projektů byly osloveny rozličné nadace stejně jako Ministerstvo kultury ČR. Bez jejich spolupráce a pochopení by tato sbírka neexistovala.

Nečekaný úspěch už prvního zastavení putovní výstavy prací romských výtvarníků: E luma romane jakhenca -Svět očima Romů (duben 1997) jednoznačně prokázal smysluplnost budování fondu výtvarného umění v muzeu, zejména pro vytváření pozitivního obrazu muzea v očích veřejnosti. Výstava a reakce společnosti na ni odstartovaly novou politiku muzea - zaměřenou mnohem více na prezentaci shromážděných sbírek. Od roku 1997 se začíná zvolna rozvíjet dnes už velmi bohatá výstavní činnost Muzea romské kultury.

Muzejní fond výtvarného umění je členěn do několika podskupin - jednu z nich tvoří práce romských autorů (Romové o sobě, nebo-li svět očima Romů ), další podskupinu tvoří práce s romskou tematikou od neromských autorů současných i minulých (pohled na Romy zvenčí - jak svět vidí Romy).

Struktura sbírky tvořené pracemi romských autorů má svoji logiku, která alespoň částečně nepostrádá základ v romské tradici. Ve výtvarné tvorbě Romů můžeme nalézt stopy návaznosti na původní tradiční romská řemesla, zejména ve výběru zpracovávaných materiálů-vedle klasické kresby a malby se jedná o artefakty z hlíny, dřeva i kovu ( srovnej: romská práce s hlínou spočívala ve výrobě cihel pálených i nepálených, vymazávání pecí hlínou, dřevo opracovávali korytáři, ze starých kovářských rodin pochází dnešní umělečtí kováři, kteří zhotovují luxusní kovové užité umění určené především na export).

Podskupina prací romských autorů se dále člení na práce samouků-amatérů a práce autorů profesionálních. Práce amatérské tvoří nejrozsáhlejší a také nejpodstatnější jádro celého muzejního výtvarného fondu, v jehož rámci lze ovšem zaznamenat obrovské rozdíly ve způsobu i úrovni zpracování: od skutečně lidového umění bezejmenných tvůrců, přes naivní umění již částečně poučených autodidaktů, vývoj autodidaktů většinou postupuje od nutného počátečního realistického ztvárnění námětů směrem k uvolněnějšímu rukopisu, někdy se pokouší o zpracování tématu formou moderních výtvarných směrů nevyjímaje ani abstrakci. Vedle prací autorů bez odborného vzdělání se muzeu postupně daří získávat i práce profesionálních romských výtvarníků, jejichž počet se také pozvolna zvyšuje v souvislosti s obecným trendem nárůstu počtu romských studentů na vysokých školách.

Zvláštní kapitolu fondu tvoří práce ženské, které opět navazují na odvěkou tradici-jejíž součástí bylo a je postavení ženy v rámci komunity, a tedy také její pevně ukotvená role dětské pečovatelky a ochránkyně domácího krbu. Výtvarný projev romských žen je tedy specifický, a to tím, že často zpracovává důvěrně známý textil. Jedná se ve skutečnosti o ruční práce, které však již pomalu tento rámec překračují nejčastěji směrem k umění naivnímu.

Další podskupinu výtvarného fondu tvoří tvorba dětská. Jedním z nejznámějších propagátorů výtvarných vloh romských dětí je I. Základní škola v Jarovnicích (okr. Prešov) na Slovensku, kde pod vedením osvíceného učitele výtvarné výchovy Mgr. Jána Sajka tvoří děti nádherné obrázky výlučně s romskou tematikou, které doslova obletěly svět a s velkými úspěchy se zúčastnily řady světových dětských výtvarných soutěží. Na výtvarných vlohách romských dětí se konečně rozhodlo stavět více učitelů na základních i zvláštních školách, a tak tato podskupina výtvarného fondu muzea začíná být bohatě zásobena kvalitními sbírkami.

V současné době muzeum počíná dokumentovat také narůstající tvorbu Romů ve výkonu trestu, kde opět lze sledovat probuzení pozapomenutých výtvarných vloh a sklonů právě v době odnětí svobody. Najednou je čas a možnost věnovat se dávným zálibám, které by v běhu normálního-svobodného času zůstaly zřejmě nerealizovány. K tomuto faktu přispívá existence zájmových výtvarných kroužků, které v nápravně-výchovných zařízeních fungují. Vedle odborného vedení poskytují i materiál k tvorbě.

7. Role muzea
Fenomén romského výtvarnictví vznikl nezávisle na muzeu, jen muzeum mělo to štěstí, že se mu podařilo jej v podstatě na počátku zachytit a dále dokumentovat. Nikdy bychom však nedali dohromady tak obsáhlou sbírku romských výtvarných prací bez pomoci mnoha našich kolegů a spolupracovníků ve slovenských městech a městečkách, v muzeích nebo kulturních organizacích, ale také mnoha Romů, jejichž jména si už nepamatujeme, kteří nás s radostí a ochotou provázeli "po svém regionu" a zavedli nás k "našim tvůrcům". Namátkou jmenujme alespoň schopnou a obětavou Mgr. Alenu Horváthovou (Gemersko-malohontské múzeum v Rimavské Sobotě) spolu s jejím milým manželem Tiborem, který nás jako tlumočník doprovázel k maďarsky hovořícím Romům, Mgr. Mirka Cínu a Andreje Gice (Vlastivedné múzeum v Humenném), pracovníky Nadácie pre obnovu a rozvoj tradičných romských remesiel v Rožňavě Jurinu Rusnákovou a Miloslava Kováče.

Úlohou a posláním muzea ve věcech výtvarných stejně jako v jiných oblastech je především dokumentovat - tiše zaznamenávat jen to, co už je, nebo co vzniká. V jedné věci však musím skutečně uznat i vlastní přínos muzea pro další rozvoj onoho výtvarného fenoménu . Od počátku budování sbírky výtvarných prací, jsme totiž zaznamenali výrazný posun v práci výtvarníků, která s tímto budováním sbírky jednoznačně souvisí. Významný je už samotný fakt, že pracovníci muzea minimálně jednou za rok navštíví "své" výtvarníky, aby zjistili, co nového vytvořili a vybrali nejlepší práce do muzejních sbírek. Mít svoji práci uloženou pro budoucí generace ve sbírkách muzea už dnes začínají výtvarníci pociťovat jako věc cti. Celý rok se tak mohou připravovat na náš příjezd. Za honorář vyplacený muzeem si potom výtvarník znovu nakoupí materiál nutný k další práci. Není to tedy zdroj žádného velkého zisku, ale alespoň může pokračovat v tvorbě. To je tedy jedno pozitivum, další se týká námětů prací i způsobu jejich zpracování. Na počátku našich náhodných setkání s výtvarníky jsme u některých z nich nalézali převážně kopie děl známých autorů, obrázky obkreslené z barevných časopisů nebo tzv. líbivé a často i nevkusné obrázky, jakých bývají plné obchody se suvenýry anebo někdy i prodejní galerie umění. Některé z těchto prací měly být skutečně určeny k prodeji v místních obchůdcích. Byla to tedy tvorba tak zvaně na společenskou objednávku - totiž dle průměrného vkusu nakupujících - mezitím se tu a tam objevilo dílko, které si autor vytvořil jen tak pro svoji potěchu. Právě o takové práce jsme projevili zájem, neboť ty nejvíce vypovídají o stavu autorovy duše, jsou pravdivé. Výtvarníky tento náš zájem evidentně překvapil a potěšil, neboť beztak dosti problematický prodej jejich obrázků nepřispíval mnoho do rodinného rozpočtu. Výtvarníci teď už vědí, že čím více bude dílo pramenit z jejich vlastního prožitku a představ, tím bude pro naše sbírky hodnotnější a žádanější. Ruku v ruce s tím jde i výběr tematiky, autory se snažíme vést ke zpracování námětů jim blízkých, tedy romských. Společně s nimi prožíváme mnohdy radost z toho, když autor motivovaný našim zájmem vzpomíná na minulé časy, na to, co slýchal od svých předků a je potěšen, že to někoho zajímá, že má ještě vůbec smysl vracet se k tomu, co se již určitou dobu jevilo jako překonané. Lidská pamět je, jak známo, křehká, a tak vzpomínání není lehké, ale postupně se vybavují i zasuté vzpomínky a s pomocí kruhu rodiny, kde se o těchto staronových tématech diskutuje, se vybavují i pozapomenuté momenty. Práce výtvarníků, které již několik let pravidelně navštěvujeme, dnes již také obsahují reakce na aktuální dění v životě Romů uprostřed majority, reflektují svoji současnost, a tu rámují návraty do minulosti. Obsahová stránka děl je tak někdy dosti filozofická, a to i u autorů bez dokončeného základního vzdělání či dokonce i u autorů negramotných - většinou příslušníků straší generace.

8. Historie výstavy E luma romane jakhenca-svět očima Romů.
K tomuto bodu musím pravdivě uvést, že iniciátorem a morální oporu mi byl kamarád - Štěpán Axman, sám výtvarník a vedoucí ateliéru nevidomých sochařů v Brně. Přesvědčil mě, že taková výstava musí být úspěšná, sama jsem nevěřila ani tomu, že muzejní výtvarná sbírka je k podobné akci již "zralá"-tedy dosti kvalitní a obsažná. Přesvědčil mě a na mě potom bylo, abych zdolala jistou, i když pochopitelnou, nedůvěru v muzeu. V té době totiž muzeum působilo v neúnosných prostorových podmínkách, navíc s malým počtem pracovníků (4 na celý úvazek a 2 důchodci na poloviční) a za této situace se do výstavní činnosti spíše nepouštělo. Výstavní akce byly do té doby jen vysloveně ojedinělé. Vše se nakonec zdařilo také s pomocí kladné odezvy na výstavní projekt, a tedy i finančního příspěvku ze strany Open Society Fondu. Zdařila se i první výstava, která odstartovala putování Světa očima Romů po mnoha českých městech a záhy i po velmi vzdáleném zahraničí. Záměrem bylo seznámit veřejnost s existencí fenoménu jménem romské výtvarnictví. Z toho důvodu byly vybrány působivé práce co největšího počtu tvůrců rozličného výtvarného projevu. Šlo o to ukázat rozmanitost i rozsah romské amatérské výtvarné tvorby. Jednotícím momentem celé výstavy, kromě samozřejmé romské provenience exponátů, byl fakt, že všichni vystavující autoři jsou amatéři. Buď se tedy jedná o vysloveně lidové tvůrce a nebo o částečně poučené samouky, ale nikdo z nemůže stavět na odborném vzdělání. Šlo o to ukázat, že ti "obyčejní a typičtí Romové", které možná denně bez oslovení a s jistým opovržením míjíme na ulicích, jsou jinak originální tvůrci. Pro výstavu byla vybrána díla, která skýtají možnost jistého náhledu do romské duše - název výstavy jsem tedy nemusela dlouho vymýšlet. Výstižný název výstavy, však časem trošku devalvoval díky tomu, že záhy po odstartování výstavního maratónu se objevily výstavy s jinou variantou tohoto názvu: svět očima dětí a pod… Na druhou stranu nás může těšit, že se tito "kopisté" inspirovali právě výstavou prací romských. Ta totiž postupně vešla v širší povědomí. Dokladem jejího působení na veřejnost byla nemožnost splnit očekávání všech institucí, které o výstavu projevily zájem. Navíc ne všude byly vhodné podmínky k bezpečnému vystavování pro nás tak ojedinělých a cenných artefaktů. Úspěch výstavy však jednoznačně potvrdil správnost budování sbírky výtvarného umění v muzeu a přesvědčil o potřebě pokračovat s pořádáním výstavy. Nutno dodat, že výstava nemá nějakou přesně danou striktní podobu, ale její rozsah i konkrétní výběr exponátů je vždy určen velikostí a charakterem daných výstavních prostor stejně jako možnostmi optimálního zabezpečení exponátů.

K výstavě byly vydány celkem dvě publikace -výstižněji řečeno - brožurky. První vyšla pouze provizorním tiskem kopírovacího stroje s obětavou pomocí ředitele Zvláštní internátní školy v Ořechově u Brna Mgr. Leoše Huzlíka. V roce 1998 při příležitosti pořádání výstavy v Praze v Národním muzeu v prostorách Lobkovického paláce byla s laskavým přispěním PhDr. Magdaleny Rychlíkové vydána tiskem útlá brožura s úvodním textem a barevnými reprodukcemi některých z vystavených prací, kterou jsme tehdy hrdě nazývali katalogem⁵. V současné době je jasné, že by si autoři zasloužili publikaci vytvořenou s větší invencí, ale není všem dnům konec, snad se to v budoucnu podaří.

Nakonec - podobně jako ve spirále, tak i v životě se všechno trochu opakuje - v listopadu roku 1999 jsem opět odešla na mateřskou dovolenou. Péčí o muzejní fond výtvarného umění potažmo i organizováním putovní výstavy byl pověřen nový kolega, jinak etnomuzikolog, Tomáš Šenkyřík, který svědomitě a tvůrčím způsobem pokračuje v započaté práci.

9. Místa, kterými výstava již putovala nebo putovat bude
1997
duben - Ořechov u Brna, Zvláštní internátní škola
červen - Brno, Moravská galerie-Místodržitelský palác
září - Brno, Brněnské veletrhy a výstavy - v rámci Strojírenského veletrhu v budově Infocentra
říjen - Třebíč, Výstavní síň fondu Třebíč prosinec - Ostrava, Církevní základní škola Přemysla Pittra

1998
únor - Praha, Národní muzeum-Lobkovický palác
duben - květen - Vídeň, Rakousko, Velvyslanectví ČR červen - Klenová u Klatov, Galerie Klenová
červenec - září - Terezín, Státní památník Terezín - Malá pevnost (z nových přírůstků toho roku byla vytvořena druhá varianta výstavy)
srpen - Praha, Galerie Chodovská - tvrz v rámci projektu Romské etnikum v kultuře.

1999
květen-červen - Washington, USA, Velvyslanectví ČR
říjen - prosinec - Cedar Rapids, Iowa - USA, National Czech and Slowak Museum and Library

2000
květen - Česká Skalice, Textilní muzeum a muzeum Boženy Němcové
duben - říjen - Strážnice, Ústav lidové kultury
červen - Stockholm, Švédsko, České centrum
září - říjen - Kapp, Norsko, Melkefabrik

V současné době se připravuje odeslání výstavy do Kodaně a Helsinek, kde bude výstava prezentována v prostorách Českých center.

10. Fenomén jménem romští výtvarníci
Stále v textu užívám slovní spojení romští výtvarníci, nebo píšu o fenoménu romského výtvarnictví, což může někomu vadit a někdy také vadí, dokonce to již někdo nazval "rasismem naruby"⁶. Argumentem kritiků je fakt přítomnosti anebo absence umění v tom kterém díle bez ohledu na národnost jeho autor. Na druhou stranu však: kdo před rokem 1990 znal jiného výtvarníka z romské komunity než exkluzivního naivního tvůrce a naturalizovaného Pražáka Rudolfa Dzurka? Výtvarníci z řad našich Romů jsou ve velké většině teprve na počátku cesty, nejsou to profesionální a už vůbec ne zavedení autoři, při vyslovení jejichž jména už není potřeba nic dodávat. Nejsou to "profíci", jež by sami obstáli ve světě umění, dosud potřebují podporu a možno říci i ochranu. Vznik pojmu romské výtvarné umění má také své sociologické souvislosti: nepopulární a izolované postavení romské komunity v naší i slovenské společnosti neumožňuje zcela objektivní a přirozené chápání jakéhokoliv nového-pozitivního jevu, jaký se v jejím rámci vyskytne a dokonce zpravidla neumožňuje ani jeho poznání-zůstává utajený anebo přímo stranou zájmu majority. Vznik a používání výše uvedeného generalizujícího slovního spojení podporuje i fakt, že tvorba našich výtvarníků zatím ještě nedostoupila do stadia zralosti k individuálním výstavám. Je tedy lepší nechat zatím jejich díla bez povšimnutí a čekat až nadejde jejich "pravý" čas? A proč naopak nenechat tato dílka působit na veřejnost svojí pozitivní silou a nábojem už teď, kdy jsou vztahy mezi romskou menšinou a majoritou tak neurovnané. Navíc, jak známo: "V jednotě je síla" - v oblasti bývalé federace existuje minimálně třicetičlenná romská výtvarná obec⁷, a ta už jistou sílu představuje. Výtvarné aktivity patří zcela určitě k pozitivním rysům života Romů u nás, které mohou už nyní pracovat na vyvažování romských negativ na společenské misce vah. Vzhledem k tomu se domnívám, že je třeba vystavovat tvorbu Romů už v této počáteční fázi, kdy ještě "úplně nedozrála". Autoři nemají ani dost vlastních prací ani zkušeností a mohou tedy své práce uplatnit pouze na výstavě kolektivní. Z toho důvodu muzeum pořádá výstavu romských výtvarníků, hovoří o fenoménu romského výtvarnictví, neboť tím popularizuje počínající tvůrce, o nichž by jinak svět dosud vůbec nevěděl a nemusel se tak zabývat ani teoretickou otázkou "rasismu naruby".

Muzeum v žádném případě nemá v úmyslu autory omezovat, v momentě, kdy budou schopni vystoupit sami za sebe, a to možná u některých nebude tak dlouho trvat, tato instituce jejich individuální cestu podpoří. Děje se tak vlastně už nyní. Někteří z ambicióznějších tvůrců chtějí dokázat, že obstojí bez "ochranné známky" romské výtvarné ojedinělosti a také se jim to daří. Jedná se např. o Tibora Červeňáka, bokem stojí již dříve známý Rudolf Dzurko. Samostatnou cestou se bez přispění muzea vydal také výtvarně činný restaurátor nástěnných maleb David Zeman či kamenosochař Eda Oláh. Pozitivní pro muzeum však je, že i tito samostatní autoři s muzeem spolupracují a někdy dokonce velmi úzce. Pokud však chceme pochopit kořeny jejich cesty k osamostatnění, musíme o nich vědět více. Jedná se o výtvarníky povýtce z Čech, žijící především ve větších městech nebo přímo v Praze, kde není nouze o milovníky a sběratele umění, obdivovatele a výjimečně i mecenáše. Jedná se o výtvarníky, kteří mají buď odborné vzdělání nebo byli po jistou dobu výtvarně vedeni profesionálem. Toto neplatí pouze u R. Dzurka, který se profesionalizoval i bez předchozího odborného vzdělání ovšem po mnoha letech práce se skleněnou drtí. Tito výtvarníci mají k samostatné dráze podmínky. V naprosto jiné situaci jsou tvůrci bez jakéhokoliv vyššího vzdělání, natož odborného, navíc žijící v malém slovenském městečku či v zapadlé vesničce anebo přímo v izolované romské osadě. Jejich tvorba je pak přímo závislá na zájmu muzea, které je motivuje a vytváří alespoň minimální prostředky k další výtvarné činnosti. To je tedy také ten důvod, proč muzeum má více svých "kmenových výtvarníků" právě na Slovensku, neboť ekonomická situace je zde prozatím o něco horší než v České republice, a tím také hůře na Romy dopadají její negativa - především nezaměstnanost. V jiné situaci jsou ve Slovenské republice Romové také vzhledem k relativně vyšší hustotě i absolutně vyššímu počtu Romů zde žijících. Výtvarně činní Romové v českých zemích stojí častěji na svých vlastních nohách, ať už po stránce výtvarné nebo ekonomické, což se však ovlivňuje navzájem. Bez souborné výstavy by tvorba většiny romských amatérů zůstala bez povšimnutí, a tedy neznámá. Dokazuje to i případ naivního výtvarníka Júlia Lakatoše z malého slovenského městečka jménem Selice, jehož práce obdivovaly oči desítek až stovek Vídeňanů, zatímco jeho neromští sousedé ani nevěděli, že vůbec maluje. Když po "vídeňském úspěchu" uspořádal vlastní výstavku prací na obecním úřadě, téměř nikdo o ni neprojevil zájem. Jak se říká: " Doma není nikdo prorokem…" Na druhou stranu pro "rasismus naruby" - realizovaný pořádáním výstav romských výtvarníků - mluví i zřejmý fakt specifičnosti dosavadní tvorby Romů. Zejména amatérské umění romské provenience má své zvláštnosti-vedle barevnosti a expresívnosti výpovědí je to také společná tematika vycházející z reflexe romských tradičních i současných hodnot - jednoduše z Romipen. To všechno jsou důvody, opravňující v této době k užívání pojmu romské výtvarné umění, nebo k pořádání výstav podobného charakteru jako Svět očima Romů. Jedná se o první nutný krok na cestě romského umění a teprve později uvidíme, kam započatá cesta povede dál.

11. Co z toho všeho jednou bude?
Sbírka výtvarného umění má dnes v Muzeu romské kultury již své nezastupitelné místo a co do významu i počtu sbírkových předmětů ji řadíme hned vedle fondu tradičních řemesel a profesí. Tato sbírka se možná v budoucnu stane základem galerie výtvarného umění Romů, jež by měla na půdě muzea vyrůst. Pokud má totiž muzeum být institucí, která poskytne co nejplastičtější obraz o Romech jako politicky neomezené světové etnické skupině, pak jejich výtvarná tvorba je nedílnou součástí tohoto obrazu. Nemělo by tedy význam budovat od počátku na jiném místě galerii výtvarného umění Romů, pokud zde k ní již byly položeny solidní základy.


Poznámky:
1. Cornelius Tacitus 55 (?) -120 (?) n.l.byl největší římský historik, který začal působit jako historik až po smrti císaře Domitiana (81-96), když cítil možnost svobodného projevu.
2. Ing. Karel Holomek, nar. 1937
3. Rudolf Dzurko, nar. 1941, tvoří zcela samostatnou kapitolu v celém fenoménu romských výtvarníků. Už několik desetiletí patří k vůbec nejuznávanějším naivním výtvarníkům u nás, a to bez ohledu na jeho romský původ.
4. Slovensko je pro MRK významnou sběrnou oblastí, neboť většina Romů žijících v českých zemích patří právě do skupiny Romů slovenských. Stejně jako Romové dříve neuznávali politické hranice zemí, nesmíme na tomto striktním rozdělení setrvávat dnes ani my, pokud chceme slovenské Romy objektivně dokumentovat. Na Slovensku musíme hledat kořeny kultury většiny Romů žijících dnes v ČR. Slovensko má navíc v romistickém smyslu i tu výhodu ve srovnání s ČR, že zde nikdy nedošlo k zásadnímu přerušení kontinuity vývoje Romů. Důsledkem je mimo jiné lepší uchování kultury hmotné i duchovní.
5. E luma romane jakhenca-Svět očima Romů. Výstava děl neprofesionálních romských výtvarníků. Artemis, Muzeum romské kultury, Praha 1998.
6. Irena Jirků: kdo jsme a proč malujeme. Svět podle Romů. Magazín Dnes, 17.9. 1998.
7. Je však téměř jisté, že už teď jich existuje a tvoří mnohem více, jen muzeum o všech dosud neví.

Doporučená literatura k tématu: Erika Manuš: Jdeme dlouhou cestou. (obsahuje medailony výtvarníků). Arbor vitae, Praha 1998

(Text Jany Hováthové převzat z: Romano džaniben. Časopis romistických studií, 4/2000- I. část , 1-2/2001-II.část.)