Po vzoru říšského vůdce SS vydal generální velitel neuniformované protektorátní policie 10. 7. 1942 výnos o potírání tzv. „cikánského zlořádu“, na základě kterého  byl policejními úřady a četnickými stanicemi provedeny soupisy všech „cikánů, cikánských míšenců a cikánským způsobem kočujících osob“. Tímto soupisem bylo zaevidováno více jak 6 500   osob.

To byl počátek následného postupného odsunu do nově otevřených cikánských táborů – pro romské rodiny usazené v té době v Čechách byl určen tábor v Letech u Písku, romské rodiny  žijící v té době na Moravě byly nuceny se dostavit nebo byly eskortovány do obdobného tábora v Hodoníně u Kunštátu. Pokud Romové přežili internaci a těžkou práci v táboře, nebo nebyli ve výjimečných případech propuštěni, byli od jara 1943 transportováni na základě výnosu  šéfa SS  a německé policie Heinricha Himmlera o táborové koncentraci Romů z říše a z okupovaných evropských zemí do  koncentračního tábora v Auschwitz I. a Auschwitz  II.- Birkenau (tzv. Auschwitz Erlass ze dne 16. 12. 1942). Tato cesta byla pro drtivou většinu těchto romských mužů, žen a dětí bez návratu.
   
1940 – 1943

Na místě tzv. cikánského tábora v Hodoníně u Kunštátu byl od 10. 8. 1940 otevřen tzv. kárný pracovní tábor pro osoby, které nemohly prokázat  legální zdroj obživy, mezi takovými bylo pouze nižší procento Romů (10-5%, v zimních měsících až 20%). Pouze formálně byl tento kárný a pracovní tábor přejmenován  od 1. 1. 1942 na tzv. sběrný tábor, ale stále v něm měli být vězněni pouze muži, a to muži dospělí a zdraví – schopni maximálního pracovního výkonu, nemocným byl trest přerušen a byli zasíláni domů.  Zásadní změna nastala 2. 8. 1942, kdy byl  na tomto místě otevřen tzv. cikánský tábor, jehož provoz i fungování se od obou předchozích typů táborů zásadně lišil. Předchozí sběrný tábor byl zrušen, všichni jeho vězni, kromě romských, byli propuštěni, ti romští se stali prvními vězni nově otevřeného „cikánského tábora“.

 

 

 

Otevření tohoto typu „cikánského“ rodinného tábora předcházelo vydání výnosu o potírání cikánského zlořádu z 10. 7. 1942. Stal se výchozím dokumentem pro poslední etapu postupu proti cikánům v Protektorátu. Tato poslední fáze je charakterizována již ničím nemaskovaným rasistickým postupem vůči cikánům. Od března  1939 do léta 1942 byla totiž otázka cikánů v Protektorátu řešena v rámci boje proti asociálům  a lidem „štítícím se práce“, nově byla založena zcela veřejně  na základě rasovém, což vyjadřoval i název výnosu, kde se otevřeně stanovil cíl boje  – cikánský zlořád. Nařízený soupis všech „cikánů a cikánských míšenců“ spočíval zjevně na stejném na rasovém základu a jeho úkolem bylo poskytnout přehled, jakého počtu osob se nová nařízení budou týkat. Soupis dle příslušnosti k „cikánské rase“ (nejednalo se nyní už o tzv. cikány bílé, tedy ty, kteří „po cikánskou“ pouze žili, ale etnicky to Romové nebyli) se dosud v Protektorátu nerealizoval. Již v den soupisu (2. 8. 1942) došlo také o k otevření cikánských táborů a přímo od soupisy již byly některý rodiny do tábora zaslány. Vzorem pro zřízení těchto táborů byla již existující podobná zařízení např. v rakouském Lackenbachu. Umístěni sem měly být na rozdíl od předchozích typů táborů celé romské rodiny, tedy včetně žen, dětí , starých i nemocných lidí. Mělo se jednat o rodiny, které splňovaly podmínky pro uvalení preventivní policejní vazby. Na návrh jednotlivých četnických stanic byli vybraní Romové i se svými rodinami zařazováni do transportů, jejichž cílem byl v Čechách tábor v Letech u Písku a na Moravě v Hodoníně u Kunštátu.

Podobně jako v Letech byli počátkem srpna 1942 do tábora nahnány jednotlivci i celé romské rodiny. Z blízkého okolí přicházeli budoucí vězni pěšky nebo přijížděli na svých kočovných vozech, ze vzdálenějších míst byli soustřeďováni v brněnské donucovací pracovně a odtud hromadně přepravováni na místo určení.

 

 

Po příjezdu do tábora se museli vězňové podrobit  povinné očistě, většinu byli i ostříháni dohola, což bylo, zejména pro romské ženy, velmi ponižující. Byly jim odebrány průkazy totožnosti, jimiž byly tzv.cikánské legitimace (podle zákona č.117/1927 Sb.), zabaven veškerý majetek, například vozy s koňmi, kterými přijeli, šperky a peníze na hotovosti. Nebylo dost erárního oblečení – to vyfasovali většinou ti, kteří chodili na práci mimo tábor. Ženy a děti nosily vlastní oblečení, většinou chatrné a bez bot.

Samotný tábor tvořily po jeho otevření pouze dřevěné baráky, z nichž tři velké sloužily k ubytování vězňů (odděleně muži, ženy a děti), ve čtyřech menších byl zabezpečován provoz. Postupně byl tábor dostavován, nejprve dalšími zakoupenými starými dřevěnými baráky uvnitř tábora, později zděnými budovami na získaném  pozemku. I tak jeho kapacita nedostačovala počtu vězňů; další plány na jeho rozšíření nebyly realizovány vzhledem k nařízeným transportům jeho osazenstva do vyhlazovacího tábora Auschwitz-Birkenau. Ubytovací kapacita tábora byla  200, v létě až 300 osob, přičemž již brzy po jeho otevření byla mnohonásobně překročena. Táborem prošlo celkem 1 396 romských mužů, žen a dětí (ty tvořily až 30 % všech vězňů). 34 dětí se v těchto naprosto nevyhovujících podmínkách narodilo. Kromě jediného zde také všechny zahnyuly.

Následkem nemocí - především v době tyfové epidemie - a špatných životních podmínek, zahynulo celkem 207 osob.

 

 

Velitelem tábora byl administrativní oficiál Štefan Blahynka.  Strážní mužstvo čítalo zhruba 40 mužů. Veškerý personál tvořili čeští zaměstnanci.

Práce schopní vězni, včetně žen a mladistvých, pracovali buď na pomocných a úklidových pracích v táboře nebo jeho okolí, ale především na stavbě  silnice úseku Štěpánov n.Svratkou – Hodonín – Rozseč n.Kunštátem. Jednalo se práci v kamenolomu, nakládání kamene na vozíky, jeho odvoz, vykládání a ruční  roztloukání na štěrk, kde pracovaly i ženy, často s dětmi na zádech. Dále byli zaměstnávání na výkopových pracích, odvozu zeminy a příležitostně i na práce na polích místních sedláků.  Za tuto práci nedostávali vězni žádnou mzdu. Především právě díky této práci mimo tábor se podařilo uprchnout 47 vězňům.

 

 

Stravu dostávali vězňové třikrát denně, ovšem jen v tom nejnutnějším množství. Přísný táborový řád, který nastolil vojensko-policejní režim, namáhavá práce, na kterou navíc nebyli Romové zvyklí,  malý příděl potravy, přeplněnost ubikací a nedostatečná hygiena, způsobovaly postupně celkové zhoršení zdravotního stavu vězňů, ke kterému se přidaly i psychické problémy. Také roztržení rodin (ubytování bylo řešeno zvlášť, pouze nejmenší děti zůstávaly u matek), která je u Romů životně důležitou sociální vazbou, způsobovalo netečnost, přecházející do depresí a apatie vězňů, kteří viděli situaci jako bezvýchodnou.

Katastrofální ubytovací, stravovací a hygienické podmínky vedly k časté a chronické nemocnosti vězňů. Vyvrcholením bylo na přelomu let 1942-43 propuknutí epidemie břišního tyfu, na následky které zahynulo největší množství vězňů. Zpočátku byli  nemocní  odesíláni do Zemské nemocnice v Brně, po propuknutí epidemie byli  izolováni ve zvláštním baráku v táboře. Zemřelí byli nejprve pohřbíváni na hřbitově v nedalekých Černovicích  (73 osob) a po vypuknutí epidemie na provizorním hřbitově nedaleko tábora v masových hrobech (121 osob).

Tábor nebyl vyhlazovací, přesto v něm následkem nelidských podmínek přišla o život podstatná část všech koncentrovaných mužů, žen a zvláště dětí. Brzká smrt také čekala většinu těch, kteří byli hromadnými transporty deportováni do Osvětimi. Z prvního transportu (7. 12. 1942, 91 osob), jehož cílem se stal koncentrační tábor v Auschwitz I, zemřeli v krátké době téměř všichni transportovaní. Z dalších dvou transportů (21. 8. 1943 – 749 osob a 27. 1.1944 – 31 osob), směřujících do tzv. cikánského tábora v Auschwitz II-Birkenau, přežili pouze ti, kteří byli odtud přeloženi na práci do jiných koncentračních táborů. Nacistický teror přežila v českých zemích jen asi desetina z původního romského obyvatelstva. Z celkového počtu asi 5 500 Romů, kteří byli násilně deportováni do vyhlazovacího tábora v Osvětimi-Březince, se po osvobození vrátilo 583 bývalých vězňů. Genocida českých a moravských Romů a Sintů tak byla pravděpodobně jednou z nejdůsledněji provedenou genocidou druhé světové války, protože došlo téměř k jejich úplnému vyvraždění.

Cikánské tábory na území protektorátu byly zlikvidovány do konce roku 1943. V Letech byl tábor uzavřen v srpnu 1943, v Hodoníně na konci tohoto roku.
(Lety Memoria odkaz zde)

Po zrušení tzv. cikánského tábora

Likvidací tzv. cikánského tábora historie tohoto místa neskončila. Vystřídaly se zde od počátku 1944 pobočka pracovně výchovného tábora z nedalekého Mladkova, na sklonku války sem umístil Wehrmacht výcvikové středisko pro vojáky před nasazením na frontu. Po osvobození obsadila tábor přechodně rumunská armáda a byl zde i lazaret pro raněné rudoarmejce.

Po osvobození byl v hodonínském táboře zřízen lazaret pro nemocné rudoarmějce. Od prosince 1945 do listopadu 1946 sloužil jako sběrné středisko pro  průběžnou  koncentraci moravských Němců, kteří nemohli být pro svůj fyzický stav okamžitě zařazeni do probíhajícího organizovaného odsunu. I zde si špatné životní podmínky, nedostatečná strava a hygiena a nakonec epidemie břišního tyfu  vybíraly mezi starými lidmi, kteří tvořili většinu osazenstva, svoje oběti. Někteří z nich byli rovněž pohřbeni na táborovém hřbitůvku.

Dalším byl v letech 1949 – 1950 tzv. tábor nucené práce, který byl určen jednak pro osoby vyhýbající se práci a ohrožující hospodářský život společnosti, jednak pro osoby odsouzené podle zákonů na ochranu republiky a proti černému trhu, osoby odsouzené pro správní přestupky nebo jinak nebezpečné lidově demokratickému zřízení. O jeho historii zatím nemáme souhrnný materiál. Byl v provozu jeden rok a poslední likvidační práce skončily 31. prosince 1950.
    
Dlouhá léta sloužil prostor tábora jako podnikové rekreační zařízení Cemo Mokrá a prázdninový tábor pro děti.

Areál bývalého tábora – dnes rekreační zařízení – v současné době od  soukromého majitele, resp. majitelky, vykupuje Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy ČR, které zde bude i v odborné spolupráci s Muzeem romské kultury realizovat Vzdělávací centrum, jehož hlavní náplní by mělo být vzdělávání o holocaustu, respektive nejen, ale i obecněji o dějinách a kultuře Romů (viz studie muzea).

Dochované objekty bývalého cikánského tábora

Tzv. cikánský tábor v Hodoníně u Kunštátu tvořily po jeho otevření pouze dřevěné baráky, z nichž tři velké sloužily k ubytování vězňů, ve čtyřech menších byl zabezpečován provoz. Postupně byl tábor dostavován, nejprve dalšími zakoupenými starými dřevěnými baráky uvnitř tábora, později zděnými budovami na získaném  pozemku. I tak jeho kapacita nedostačovala počtu vězňů; další plány na jeho rozšíření nebyly nakonec realizovány vzhledem k nařízeným transportům jeho osazenstva do Osvětimi.

Po válce prostor tábora mnoha změn nedoznal; zbořeny byly nové zděné baráky mimo původní půdorys tábora a  postupem doby byly vězeňské baráky pochopitelně modernizovány, přizpůsobeny ubytování a stravování rekreantů, v areálu byl vybudován bazén.

V téměř neporušeném původním stavu se zachovaly pouze dva původní objekty tábora. Prvním z nich je dřevěný vězeňský barák č. 3, který měl dvě místnosti určené ke společnému užívání, jednu velkou pro spaní a prostor pro umývání. Jeho délka je cca 16 metrů, šířka 8 metrů. Vstup do baráku je štítovou stranou, v deskových stěnách jsou malá okna dělená na 6 skleněných polí. V současné době slouží jako skladiště a hospoda s názvem „Krmelec“.

Druhým zachovalým objektem je dřevěný barák č. 11, sloužící původně jako správní budova tábora (pravděpodobně ubikace dozorců a dalších zaměstnanců). V současnosti slouží k ubytovacím účelům rekreačního zařízení.