20. 5. 2008, 21 hod., dvorek Muzea romské kultury
RŮŽOVÉ SNY, 1976
režie: Dušan Hanák, hrají: Juraj Nvota, Iva Bittová, Josef Hlinomaz, Marie Motlová, Ľudovít Kroner, Libuše Havelková,  Václav Babka, Hana Slivková, Anton Trón

Příběh, který se ve filmu odvíjí, je o mladém vesnickém listonoši Jakubovi a Jolance, mladé a krásné romské dívce. Jakub rozváží na kole poštu, jeho život je bez větších cílů, žije u rodičů, má svoje rituály a ne příliš velké nároky na život. Jolanka žije v „cikánské“ osadě za vesnicí a svůj život by naopak velmi ráda změnila. Tito dva se do sebe zamilují a tím začíná příběh, který známe již odnepaměti. Dva mladí lidé z odlišného prostředí, znepřátelené rodiny, nátlak okolí na zamilovaný pár. Již na začátku příběhu je jasné, že nemůže skončit šťastně. (ČTK)

V polovině 70. let se oba dva Hanákovy realizované celovečerní snímky (322 a Obrazy starého světa) ocitly na seznamu zakázaných děl. Normalizační funkcionáři naléhali, aby byl Hanák přeřazen do funkce pomocného režiséra, nicméně právě v této těžké situaci začal společně se spisovatelem Dušanem Dušekem připravovat scénář svého dalšího filmu Růžové sny. Realizaci shakespearovsky laděného milostného příběhu lásky Cikánky Jolanky a pošťáka Jakuba předcházelo důkladné obeznamování se obou tvůrců s romským prostředím: „…v případě Růžových snů jsme cíleně chodili několik týdnů například po východním Slovensku, navštěvovali romské osady a setkávali se  s lidmi, doslova jsme u nich spávali. Toto několikatýdenní sbírání materiálu vskutku přineslo svoje ovoce. Starou matku, která hraje v Růžových snech slepou starou paní, přitom opravdu krásnou, jsme objevili přímo v Košicích v jednom schátralém domě, kde seděla na posteli. Dušan Hanák ji potom i obsadil: hrála vlastně sebe. Podobně to bylo i v případě Jolančiného otce a Jolančiných sourozenců, co byli taktéž neherci Romové, objevení během našich toulek a hledání materiálu,” vzpomíná scenárista Dušek. Jednu z Romek ztělesnila také zpěvačka Věra Bílá. Film Růžové sny patří k nejúspěšnějším slovenským filmům. Získal řadu ocenění na domácích i zahraničních festivalech. Zároveň měl velmi dobrou odezvu také u mladých diváků a u romského etnika, na což vzpomíná Dušan Hanák: „Romové byli vděční za to, že si jich vůbec někdo všiml. Oni přijímali film jako potvrzení své identity. Mnozí z nich viděli film několikrát. Hlavní píseň filmu O poštáris avel, kterou jsem našel na východním Slovensku, se po uvedení filmu stala romskou hymnou…” .
(Pavla Bergmannová)