23. 5. – 22. 9.
Vernisáž výstavy 23. 5. v 16 h.

Fotografie umělce Lukáše Houdka rekonstruují vybrané masakry německého civilního obyvatelstva na českém území v roce 1945. Autorova rekonstrukce zločinů, kterých se po 2. světové válce dopouštělo české obyvatelstvo na Němcích, je pokusem o vyrovnání se s doposud opomíjeným obdobím českých dějin. Moment tabuizace je na fotografii přítomen ve formě neživých aktérů akcí – panenek Barbie. Vybrané fotografie z cyklu Umění zabíjet budou umístěny na fasádě Stadionu Sokola Brno I v Kounicově ulici.

UMĚNÍ ZABÍJET
První květnové dny 1945 přinesly okupovanému českému území vytouženou svobodu. Nadvláda nacistické Třetí říše skončila, a ačkoliv se zdálo, že kapitulací Německa bude násilnostem na civilním obyvatelstvu učiněna přítrž, realita byla jiná. Zejména mezi koncem války a Postupimskou dohodou, která podmínky vysídlení Němců z českého pohraničí upravovala, byly zejména na základě kolektivní viny zavražděny tisíce německých civilistů – včetně těch, kteří se podíleli na protinacistickém odboji, cizinců nebo Židů. Strůjci brutálních činů byli často příslušníci Revolučních gard (někdy parodicky nazývaných Rabovací gardy), orgánů, které se začaly formovat po květnovém povstání z řad partyzánů a dobrovolníků. Ty byly následně vysílány do pohraničí, aby tuto oblast mocensky zajistily. Jejich působení provázela celá řada stížností na jejich neukázněnost, brutální činy na německých civilistech nebo rabování majetku. Obdobně jednali i někteří členové Rudé armády a obnovované československé armády.

Na krutých exekucích se však nepodílely jen ozbrojené složky, ale také řadoví čeští občané, kteří se za učiněná příkoří chtěli pomstít. Ti, kteří byli za válečné zločiny zodpovědní, ale často v prvních poválečných dnech zmizeli do Německa. Po vypuknutí vlny masových zabíjení (počet obětí je odhadován až na 30.000) dalších několik tisíc Němců spáchalo zejména z obavy z nadcházejících událostí sebevraždu.
Ti, kteří tyto události přežili, a nebyli odsunuti, pak mnohdy vedle vrahů svých blízkých prožili zbytek života, bez možnosti dojít spravedlivého procesu. Hovořit o těchto zločinech nebylo dovoleno. A ani v dnešní době řada z nás o správnosti poválečného jednání našich předků nepochybuje. „Vypálili nám Lidice, tak dostali, co jim patřilo a basta!“

Umění zabíjet je sérií 25 fotografií, které jsou rekonstrukcí vybraných masakrů německého civilního obyvatelstva v Česku v roce 1945. Autorkou kostýmů je Jana Edrová.
Při rekonstrukcích autor vycházel z archivních dokumentů a historických analýz, dobových materiálů nebo výpovědí pamětníků, přičemž je dále rozvíjel a vizuálně upravoval. Všechny z případů se však zakládají na skutečných událostech, mohou se lišit v detailech zpracování.   
Cílem výstavy není hodnotit a soudit jednotlivé činy, jelikož celková problematika je mnohem komplexnější. Jejím cílem je zdůraznit existenci těchto často stále zamlčovaných a odmítaných případů a podpořit proces vyrovnávání se s touto částí temné minulosti českého národa.

 23. 4. - 25. 6. 2013

Výstava Sociálního bydlení s prvky romské kultury, chce vnést nový pohled do stereotypních forem bydlení pro sociálně slabé obyvatele a vícečetné rodiny s dětmi.

Kdo trochu zná situaci bydlení sociálně slabých rodin v ČR, která se týká do velké míry romských rodin ví, že obce situaci přehlíží nebo ji řeší neefektivně. Města  nemají levnější sociální bydlení pro sociálně slabé rodiny, soukromí majitelé sociálně slabé (především Romy) do podnájmu nechtějí. Narůstá množství neplatičů a bezdomovců, ženy s dětmi se ocitají v azylových domech, muži a starci končí v ubytovnách nebo na ulici. Děti nemají stálý domov, vyrůstají v provizoriu, v hygienicky špatných podmínkách a tím je ohrožen jejich zdravý vývoj.

Jakmile se rodina ocitá na ulici (pro nezaměstnanost, dluhy a neplatičství, konec nájemní smlouvy) stát jí poskytne příspěvek a doplatek na bydlení. Vzhledem k nedostatečnosti nabídky na standardním trhu s nemovitostmi končí tyto (pro státní rozpočet podstatné) peníze převážně v kapsách soukromých majitelů bytů a ubytoven, které jsou hygienicky i sociálně nevyhovující. Jelikož predátorské nájmy se v těchto zařízeních často blíží celkovému příjmu celé rodiny, roztáčí se tak další kolo zadlužování. Obce tak sice splňují právo občanů, mít střechu nad hlavou, avšak zcela neefektivně.

Výstava podněcuje k otevření odborné, politické i občanské diskuse, která by měla přinést řešení efektivní, jak pro žadatele o sociální bydlení, tak pro společnost.

Margita Rácová

Kurátor výstavy