23. 5. – 22. 9.
Exhibition Opening: May 23rd, 4 pm

The combination of words art and killing in the title of the exhibition suggests the contrast on which the art project of Lukáš Houdek is based. The artist is connecting documentary aspects with art: with the help of staged photography he reconstructs real events using dolls and toys. Violence committed on German inhabitants in the Czech Republic after World War II, the topic of Houdek's project, is a socially explosive theme creating very polarized opinions. In the field of art it is possible to open this theme in its symbolical level without searching for perpetrators but also without escaping the responsibility of accepting and processing inconvenient historical facts.

Lukáš Houdek based his art project on a careful research – he collected witness testimonies and worked with archival documents. On this basis he reconstructed scenes depicting real events: violence, torture, murders, rapes and suicides. These events were only very sparsely documented, therefore the reconstruction is based on witness testimonies often differing from one another. By the depiction of real scenes, the artist creates a concrete dimension to the numbers of murdered or expatriated Germans which are only abstractions in the human imagination. Scenes are composed with an attempt to reconstruct historical reality, costumes of the dolls are miniatures of the real models. Lukáš Houdek brings the absent or suppressed images back to historical memory.

When dealing with war crimes, documentary photography and film footage are important tools for understanding and denouncing the committed atrocities. The broad public could begin to comprehend the terror of concentration camps only after the proofs in the form of visual documents became available. As if these facts only then became reality. Images of war conflicts are usually distributed selectively by media, which leads to manipulation. This is a timeless process known from past and present. By presenting only certain selected images, the desired perception of reality is created and the “truth” is controlled. In the Czech Republic the images of violence committed by German soldiers have continuously been appearing in public, images of the violence committed by Czechs on Germans have been long time absent from history books or media. The exhibition Art of Killing is focusing on the motive of revenge not because it would like to suppress the reasons for revenge, but because it is aiming to create a visual equilibrium of images. Even if Houdek´s photographs are black and white, historical reality was never “black and white” in its character. This reality was much more complicated and the roles of aggressors and victims could sometimes be swapped.

The dolls acting in their violent scenes are clean, orderly and flawless. Some of them are smiling. This contrast could symbolize the different character of past and present, but could also point to pushing the inconvenient truth away from history. The dolls are stylized products without individuality and so they could refer to the problematic principle of collective guilt.

The theme of expatriation of German inhabitants after WW II is not new in Czech contemporary art.   

The exhibition Art of Killing was for a first time presented in the public space by the Artwall Gallery in Prague (march 2013) and gained a lot of public attention.

23. 5. – 22. 9.
Vernisáž výstavy 23. 5. v 16 h.

Fotografie umělce Lukáše Houdka rekonstruují vybrané masakry německého civilního obyvatelstva na českém území v roce 1945. Autorova rekonstrukce zločinů, kterých se po 2. světové válce dopouštělo české obyvatelstvo na Němcích, je pokusem o vyrovnání se s doposud opomíjeným obdobím českých dějin. Moment tabuizace je na fotografii přítomen ve formě neživých aktérů akcí – panenek Barbie. Vybrané fotografie z cyklu Umění zabíjet budou umístěny na fasádě Stadionu Sokola Brno I v Kounicově ulici.

UMĚNÍ ZABÍJET
První květnové dny 1945 přinesly okupovanému českému území vytouženou svobodu. Nadvláda nacistické Třetí říše skončila, a ačkoliv se zdálo, že kapitulací Německa bude násilnostem na civilním obyvatelstvu učiněna přítrž, realita byla jiná. Zejména mezi koncem války a Postupimskou dohodou, která podmínky vysídlení Němců z českého pohraničí upravovala, byly zejména na základě kolektivní viny zavražděny tisíce německých civilistů – včetně těch, kteří se podíleli na protinacistickém odboji, cizinců nebo Židů. Strůjci brutálních činů byli často příslušníci Revolučních gard (někdy parodicky nazývaných Rabovací gardy), orgánů, které se začaly formovat po květnovém povstání z řad partyzánů a dobrovolníků. Ty byly následně vysílány do pohraničí, aby tuto oblast mocensky zajistily. Jejich působení provázela celá řada stížností na jejich neukázněnost, brutální činy na německých civilistech nebo rabování majetku. Obdobně jednali i někteří členové Rudé armády a obnovované československé armády.

Na krutých exekucích se však nepodílely jen ozbrojené složky, ale také řadoví čeští občané, kteří se za učiněná příkoří chtěli pomstít. Ti, kteří byli za válečné zločiny zodpovědní, ale často v prvních poválečných dnech zmizeli do Německa. Po vypuknutí vlny masových zabíjení (počet obětí je odhadován až na 30.000) dalších několik tisíc Němců spáchalo zejména z obavy z nadcházejících událostí sebevraždu.
Ti, kteří tyto události přežili, a nebyli odsunuti, pak mnohdy vedle vrahů svých blízkých prožili zbytek života, bez možnosti dojít spravedlivého procesu. Hovořit o těchto zločinech nebylo dovoleno. A ani v dnešní době řada z nás o správnosti poválečného jednání našich předků nepochybuje. „Vypálili nám Lidice, tak dostali, co jim patřilo a basta!“

Umění zabíjet je sérií 25 fotografií, které jsou rekonstrukcí vybraných masakrů německého civilního obyvatelstva v Česku v roce 1945. Autorkou kostýmů je Jana Edrová.
Při rekonstrukcích autor vycházel z archivních dokumentů a historických analýz, dobových materiálů nebo výpovědí pamětníků, přičemž je dále rozvíjel a vizuálně upravoval. Všechny z případů se však zakládají na skutečných událostech, mohou se lišit v detailech zpracování.   
Cílem výstavy není hodnotit a soudit jednotlivé činy, jelikož celková problematika je mnohem komplexnější. Jejím cílem je zdůraznit existenci těchto často stále zamlčovaných a odmítaných případů a podpořit proces vyrovnávání se s touto částí temné minulosti českého národa.