Výstavy a jiné akce

VÝSTAVY

3. 11. 2017 -28. 1. 2018 (Místodržitelský palác, Moravské nám. 1)

Vesmír je černý / O kosmos hino kalo

Výstava Vesmír je černý prezentuje neobvyklé nahlížení na uměleckou tvorbu Romů. Ta je tradičně zahrnována do kategorie Art Brut – do umění outsiderů, a to jak ve vztahu k uměleckému kánonu, tak ve společnosti obecně. Je zatížena předsudky spojenými s ustálenými folklorními motivy, romantizující nomádskou vizí a spontánní kreativitou vymykající se tendencím, které se vyskytují v umělecké historii. Vyzdvihnutím formálních momentů tvorby, jež mají afiliaci k „obecným“ dějinám umění, a díky časovému ukotvení děl tato výstava zdůrazňuje dobové okolnosti jejich vzniku. Vyzdvihuje vazby uměleckých děl ke konkrétním historickým momentům, významným v úsilí o zrovnoprávnění Romů, jež zásadním způsobem formovaly romskou kulturu, ale zároveň prezentuje současné angažované umění etablovaných romských umělců.

Samotný název výstavy odkazuje k afrofuturistickému kulturnímu hnutí, jehož zástupci spatřovali jedinou možnost útěchy a naděje ve vesmírné diaspoře. Tato utopická vize založena na vědeckofantastických představách nabízela Afroameričanům konečné dosažení spravedlnosti. Afrofuturismus může sloužit také jako inspirace pro jiné národy a etnické skupiny; ne nezbytně jako nabádání k úniku, ale jako rámec pro uvažování o nových scénářích budoucnosti. Možnosti zvažování budoucnosti v liniích Romafuturismu byla stěžejním tématem uměleckého sympozia, které se konalo v září 2017 v Brně v Muzeu romské kultury a jehož výsledky jsou zde také prezentovány. Utopické smýšlení, jak v rámci sympozia, tak v historických projektech tematizovaných na této výstavě může sloužit jako východisko k emancipaci romské kultury a zrovnoprávnění romského národa.

Kurátoři: Ladislava Gažiová, Ondřej Chrobák a Natálie Drtinová

Výstava je výsledkem spolupráce Muzea romské kultury a Moravské galerie

13. 10. 2017 – 25. 2. 2018 (Muzeum romské kultury, Bratislavská 67)

Bez Nenávisti? HateFree?

 

Koncepce výstavy vychází z přesvědčení, že neutěšené podmínky života Romů jsou důsledkem systematického selhávání mechanismů, které by měly zajistit důstojné podmínky k životu všem lidem bez ohledu na jejich barvu pleti či etnický původ.

„Umělkyně a umělci vystavující v rámci projektu Bez nenávisti? HateFree? se staví na stranu těch, kdo jsou stigmatizováni kvůli své jinakosti. Analyzují mechanismy definující určité skupiny jako podřadné nebo sociálně vyloučené a ukazují nebezpečí eskalace nenávisti ve společnosti. Zároveň demonstrují víru v symbolickou sílu solidárního uměleckého gesta a jeho konkrétní účinek mimo úzce vymezený svět umění,“ vysvětluje koncepci výstavy Zuzana Štefková, kurátorka projektu.

Příkladem je dílo Ivanky Mariposy Čonkové Daleko na Lunik IX dokumentující případ policejní brutality, jejíž obětí byla šestice romských chlapců. Výsledkem spolupráce autorky s rodinou jednoho z mučených chlapců byla dočasná kresba na stěnách bytu, v němž rodina žije, odrážející kolektivní traumatickou zkušenost. Dílo prezentované v rámci výstavy vyzývá návštěvníky k zakoupení plakátu s motivy kreseb. Získané peníze budou použity na podporu postižené rodiny.

Jinou formu zásahu do prostředí mimo galerii představují aktivisticky laděné performance skupiny Romane Kale Panthera. Jedna jejich akce měla podobu pikniku ve městě Duchcov, jehož prostřednictvím umělci reagovali

 

na městskou vyhlášku proti posedávání ve veřejném prostoru zjevně zaměřenou proti místním Romům.

Vedle děl profesionálních umělců a umělkyň (například maďarský umělec Csaba Nemes, nebo performer Milan Kohout) se na výstavě objeví videa a fotografie vytvořené bez umělecké ambice. Příkladem může být video dvou romských dívek Francesky a Sáry adresované bílé většině, ve kterém autorky s dětskou upřímností vysvětlují, jak je zraňuje setkání s předsudky.

Výstava Bez nenávisti? HateFree? navazuje na projekt HateFree? v Centru současného umění DOX v Praze reagující na nárůst nenávistných postojů vůči menšinám v ČR.

Kurátorka: Zuzana Štefková a Katarína Kolíbalová (MRK)

Vystavující umělci/umělkyně:

Ivana Mariposa Čonková, Magda Fabiańczyk, Francesca a Sára, Lukáš Houdek, Milan Kohout, Kundy Crew, Moje Ralsko, Tamara Moyzes, Csaba Nemes, Michaela Pospíšilová Králová, Romane Kale Panthera, Tomáš Rafa, Richard Wiesner

 

 

12. 5. – 24. 9. 2017

NIHAD NINO PUŠIJA / PARNO GRAS

Nihad Nino Pušija

FDig_021_2017_019_resize

(* 1965 v Sarajevo, Bosna a Hercegovina)

Fotograf Nihad Nino Pušija, který žije v Berlíně a potuluje se mezi různými státy a kulturami, je takovým mezikulturním migrantem. Více než 20 let používá své fotografie k dokumentování situace Romů z bývalé Jugoslávie coby nežádoucích uprchlíků před balkánskou válkou, kteří jsou nyní roztroušení po celé Evropě. Ukazuje jejich často nevítaný návrat „domů“ a jejich současnou existenci, která je nadále ovlivněná rozsáhlou chudobou a diskriminací. Romové však na Pušijových fotografiích nejsou vyobrazení ani jako oběti, ani jako romantizovaná etnická folklórní skupina. Jeho práce se zaměřuje konkrétně na existenciální konflikty a zobrazuje je v esteticky působivých, citově dojemných a intelektuálně inspirativních fotografiích.

Kurátoři výstavy: MgA. Anna Babjárová, Mgr. Adam Holubovský

VERNISÁŽ: 11. 5. 2017 v 17 hodin

Doprovodný program k výstavě:

13.-14. 5. a 16.-17. 5. Fotografické workshopy s autorem.

20. 5. Komentovaná prohlídka s autorem během Brněnské muzejní noci.

O ŽIVOTĚ A FOTOGRAFICKÉ TVORBĚ NINA NIHADA PUŠIJA

„Koncem minulého století a od roku 2000 byla situace pro Romy v Evropě katastrofická. Snažím se prostřednictvím fotografií, ale i objektů, vyprávět jejich příběhy a poukázat na problémy spojené s romskými komunitami. Parno Gras není pouze výstava, je to vlastně vše, co jsem v rámci tohoto tématu kdy udělal.“

Mohl byste se nám, prosím, představit?

Jmenuji se Nihad Nino Pušija a pocházím ze Sarajeva, z Bosny a Hercegoviny a v Německu žiji už 25 let. Chtěl jsem tu vlastně zůstat jen dva týdny, takovým způsobem toto město lidi přitahuje. V Bosně jsem začal studovat politologii a žurnalistiku a po dvou letech jsem studium přerušil, protože jsem začal pracovat pro noviny jako fotoreportér.Mým oblíbeným tématem jsou lidé a většinou to jsou ti na okraji společnosti. K této skupině patří uprchlíci, homosexuálové, Romové, Sinti a prostě kdokoliv, kdo nějakým způsobem nezapadá do většinové společnosti.

Zmínil jste také, že máte romské předky. Řeknete nám něco o své rodině a vašem dětství?

Narodil jsem se do multikonfesní rodiny, což znamená, že jsme vyznávali různá náboženství. Moje matka je katolička, můj otec je muslim, moje babička z matčiny strany je pravoslavná Srbka a druhá strana rodiny jsou katolíci. Po několika letech fotografování Romů jsem objevil vazbu s romskou komunitou. Vlastně jsem to tušil už dříve a potom mi moje matka řekla, že její babička byla italská Romka. Zjistil jsem to tedy asi až po 10 letech, během kterých jsem už s Romy nafotil spoustu fotografií.

Nyní žijete v Německu. Jak jste se sem dostal a jakou zemi považujete za svůj domov? Je to Berlín nebo Sarajevo?

Domovem je to, kde se zrovna nacházíte. Také se mi stýská po domově, jako všem, kteří pochází odněkud a žijí jinde. Vaše srdce je tady a vaše duše je tam nebo naopak. Ale nestýská se mi pořád a nijak kvůli tomu netrpím. Německo mi dalo spoustu možností, jak se ve svém povolání rozvíjet. Sarajevo mi začalo být příliš malé. Odešel jsem do Londýna, kde jsem zůstal téměř čtyři roky. Tehdy jsme s jugoslávským pasem mohli cestovat, měli jsme skvělou příležitost bezvízově cestovat kamkoliv, jak do východního, tak i do západního bloku. Tehdy jsme mohli bez víza cestovat asi do 70 zemí světa. Konec 80. let byly zlaté časy Jugoslávie. Pro mě to byla svoboda, svoboda pohybu a svoboda ve smyslu, že se nikdo neptal, jestli jste Rom, všichni byli Jugoslávci. Potom ale přišel nacionalismus a víte, jak to pokračovalo.

Odešel jste tedy do Berlína?

Rozhodl jsem se odejít do Berlína, protože jsem tu měl kamaráda a protože jsem Berlín v roce 1991 na pár týdnů navštívil a moc se mi tu líbilo. Nejprve jsem plánoval přijít sem, protože jsem kvůli konfliktům nemohl odejít ze Sarajeva. Letiště bylo uzavřené a město bylo v obležení národní armádou. Jelikož mám muslimské jméno, tak věděli, kdo jsem a se svým pasem jsem nemohl z města odejít. Mohli by mě zabít, naverbovat do armády, cokoli by chtěli. Tehdy jsem se domluvil s nějakým ředitelem továrny Volkswagenu a dalšími inženýry a žurnalisty, že odletíme speciálním letadlem. Odletěl jsem jako cizinec, byl to podvod, na který nepřišli. Měl jsem velké štěstí, protože většinou se z města tak jednoduše nedostanete. Jakmile jsem se dostal sem do Berlína, začal jsem s různými kampaněmi. Nejprve jsem byl uprchlíkem, potom jsem si zažádal o azyl, uprchlické a turistické vízum a po dvou letech jsem získal rezidenční pobyt pro umělce.

Toto téma ohledně pobytů a víz úzce souvisí s vaším projektem Duldung Deluxe, je to tak?

Ano, Duldung je paragraf. Všichni příchozí, kteří chtějí v Německu zůstat, mohou tento status uprchlíka získat. Definici Duldungu najdete i v pase, který jsem připravil. Tento cestovní pas je o mladých lidech, kteří mají po mnoha letech opustit Německo. Duldung je velmi zvláštní paragraf, protože vás tu strpí tak dlouho, dokud si Německo myslí, že vaše země původu pro vás není bezpečná. Jakmile však vaši zemi prohlásí za bezpečnou, tak vás mohou vyhostit. Může to trvat tři měsíce, rok, deset let, některé děti se tu narodí a jsou tu 15 nebo 20 let, ale je to velmi omezené a velmi zvláštní povolení. Někteří lidé z toho psychicky onemocní, protože se nesmíte vzdálit více než 60 kilometrů od svého bydliště, nemůžete studovat, nemůžete pracovat, jste úplně izolovaní. Dnes je tento zákon trochu pozměněný a příchozí uprchlíci dostávají povolení na rok. Tehdy jste si ale museli žádat o prodloužení každý půlrok, což bylo problematické. Někteří z této knihy Duldung Deluxe jsou stále v Německu. Ten název je ironický, protože deluxe značí něco luxusního, ale duldung je velmi špatný status, takže je to takový protiklad. Některým lidem se to může zdát jako vtip, protože když tu žijete, tak si všichni myslí, že žijete v luxusu, ale pokud máte tento status, tak tomu tak není. Toto je jeden z mých důležitějších projektů a stále jsem s některými těmi mladými lidmi v kontaktu. Dokud duldung nezruší, tak v tomto projektu budu pokračovat, třeba za 10 let vydám třetí generaci. Tito mladí lidé byli v předchozí knize dětmi, je to už jiná doba.

Můžete nám teď něco povědět o svém projektu Parno Gras, který je hlavní součástí výstavy v Muzeu romské kultury?

Parno Gras znamená v romštině bílý kůň. Bílý kůň symbolizuje spoustu věcí například výhru. Vítězové totiž většinou přijíždí na bílém koni jako třeba Napoleon, vždy prostě měli bílého koně. V romské kultuře se o bílém koni také zpívá spousta písní. Když jsem měl za sebou už hodně romských výstav s různými názvy, rozhodl jsem se sloučit více kolekcí do jedné, aby bylo všechno pohromadě. Všechny kolekce tak bez rozdílu cestují pohromadě. Některé fotografie mají zlatý rám, některé černý a některé jsou bez rámu. Je to velmi symbolické, protože takoví jsou i Romové. Nejsou stejní, jsou velmi odlišní, v jednotlivých zemích jsou jako skupina stejnorodí, ale z pohledu jazyka a dialektů jsou různorodí. Existuje asi 50 různých kmenů, ve kterých se mluví alespoň 30 různými jazyky.

Je Parno Gras pouze o romské kultuře?

Pro mě je to celý proces toho, co se stalo koncem minulého a začátkem tohoto století. Celý proces toho, co se Romům stalo a jejich historie. Koncem minulého století a od roku 2000 byla situace pro Romy v Evropě katastrofická. Proto tyto dokumenty dělám, snažím se vyprávět jejich příběhy a poukázat na určité problémy spojené s romskými komunitami. Chci tím ukázat, že kultura někdy nestačí, musíte se zapojit do aktivismu a uspořádat nějaké workshopy, což běžně dělám. Parno Gras není pouze výstava, je to vlastně vše, co jsem v rámci tohoto tématu kdy udělal.

Děkujeme Vám za rohovor!

Výstava Parno Gras a doprovodné workshopy se konají s finanční podporou Česko-německého fondu budoucnosti.

logo_CFNB