Romové v Polsku/Roma in Poland

Výstava ze sbírek Etnografického muzea v Tarnowě, které disponuje doposud jedinou stálou expozicí věnovanou Romům, jejich historii a kultuře na světě.
Výstava potrvá do 31. prosince 2005.

Romové v Polsku jsou většinou katolíci. Od 70. let mezi Romy začínají působit jednotliví duchovní, vykonávající kněžský úřad. V roce 1981 byl dán podnět ke konání každoroční pouti do Częstochowé 8. prosince. Pater Stanisław Opocki, zemský duchovní Romů, vede od roku 1985 zářijovou pouť do Limanowé. Ve světě existuje mnoho publikací vydávaných misiemi, které působí mezi Romy. Do romštiny byla přeložena bible a mnoho modliteb.

Nacistické Norimberské zákony, hájící „čistotu árijské krve”, odsoudily Romy podobně jako Židy k vyhlazení. Několik let před masovámi vyhlazovacími akcemi byly v Německu sepsány registry Romů nebo osob s částečně romským původem.
V létě 1940 dorazily do táborů na území okupovaného Polska první transporty Romů z Německa. V dalších letech byli do Osvětimi, Treblinky, Majdanku a jiných táborů sváženi Romové z okupovaných západních zemí a také z Maďarska, Rumunska a balkánských zemí. Přechodně byli tito Romové zavíráni do ghett společně s Židy.
V některých jiných zemích, kde byli u moci také fašisté, byly tábory smrti zřizovány na místě. Nejznámější z nich byl Jesenovac v Jugoslávii.

Na území Polska a Ukrajiny byli Romové vesměs zabíjeni na místě – byli zastřeleni všichni obyvatelé táborů a osad. Nacisté se totiž báli převážet místní Romy do koncetračních táborů, protože často kladli účinný odpor a se znalostí země i jazyka se jim snáze dařilo po útěku ukrývat.

Romové nemají vlastní stát a neexistovaly ani jiné institucionalizované formy kolektivních organizací, které by mohly zastupovat jejich zájmy, a proto Romové nebyli schopni dožadovat se jakéhokoli válečného odškodnění. Je také obtížné vyčíslit ztráty, které utrpěli. Vyhynuly celé rody. Přibližně se odhaduje, že bylo vyvražděno 300–500 tisíc Romů, což byla více než polovina tehdejší romské populace v Evropě.

Romové nemají stát, neměli ani oficiální zástupce v mezinárodních organizacích. V roce 1971 se u Londýna konal Světový kongres Romů. Byla na něm poprvé představena romská vlajka a hymna, kterou na motivy tradiční písně složil jugoslávský skladatel Jarko Jovanović. Vznikla také Světová romská unie – INTERNATIONAL-ROMANI-UNIA. Po čase získala unie právo na zastoupení v OSN. Obrátila se také na členské státy OSN, aby uznaly Romy jako samostatný národ a pokládali je za plnoprávnou národnostní menšinu. Bylo také doporučeno užívání cikánského označení Rom místo termínu Cikán, který postupem doby získal pejorativní nádech. Pátý kongres Romů se konal v Praze v roce 2000. Prezidentem byl zvolen český Rom Emil Ščuka.

Změny, které začaly v západní Evropě, dorazily do Polska v polovině 16. století a společně s nimi i vlna cikánských běženců z německy mluvících zemí. Dokumenty z této doby zaznamenávají první stížnosti na Cikány a první konflikty. Změnu vztahu k Cikánům odrážejí slova, kterými ve své Kronice charakterizoval Cikány Marcin Bielski: „Lid zahálčivý, lstivý, tajemný, sprostý, černý, divoký. Nemají víru, kam přitáhnou, tam se víry drží, aby jim lidé dávali. Řeč si vymysleli vhodně ke krádežím, proto jsou znamenitými zloději, zvláště jejich ženy. Sami pak muži jsou šejdíři, handlují s koňmi, vyrábějí zlodějům paklíče. Se svými dětmi táhnou od města k městu, po všech zemích světa.” (1564)

Dějiny Romů v Evropě jsou dějinami jejich pronásledování. Nejkrutějšímu pronásledování byli vystaveni v západoevropských zemích, odkud jich mnoho uteklo, zejména v průběhu 16. století, do Polska. Ale i zde bylo vydáno několik nařízení o vyhnání Cikánů, dokonce s hrozbou trestu vyhnanství pro šlechtu, která by na svém panství chránila Cikány. Tyto proticikánské zákony často nebyly dodržovány a Cikáni se volně usazovali ve vesnicích, putovali po zemi, a dokonce byli verbováni do vojska.

Mnohem tvrdší postoj k Romům zaujímaly ty země sousedící s Polskem, kde platily zákony německého císařství: ve slezských knížectvích a v Prusku.

Zvlášť těžký byl úděl Cikánů v Moldavsku, rumunském Valašsku a Sedmihradsku, kde byli od 16. až do poloviny 19. století považováni za otroky a prodáváni jednotlivě nebo s celými rodinami. Teprve po roce 1856 byl vydán zákon, který jim dal svobodu, což bylo impulsem k jejich dalšímu putování do střední Evropy a dále.

Po první světové válce byla v Polsku obnovena instituce cikánských králů. Králi se postupně stávali Cikáni z rodu Kwieků, který patří do skupiny Kalderari. Soupeřili o trůn, sami se na něj dosazovali, prohlašovali sami sebe za „jediné právoplatné” a vládnoucí všem Cikánům. Stávalo se, že zároveň „vládli” dva nebo tři takoví králové a každý z nich se považoval za právoplatného reprezentanta všech Cikánů. Poslední veřejná korunovace se konala v roce 1937 ve Varšavě, na cikánského krále byl tehdy korunován Janusz Kwiek.

V lidové kultuře se Cikán objevoval jako postava v četných zvycích, byl mezi masopustními maskami, ve skupinách koledníků. V tradičních lidových betlémech přetrval Cikán s medvědem dodnes.

Cikánská tematika se objevuje také v lidovém malířství a sochách jako vzpomínka na minulé časy.

Romský jazyk (romani) se utvářel bez zápisu. Pokusy o záznam cikánských textů vedly k různorodosti způsobů jeho zápisu v závislosti na zemi a abecedě, která se tam užívala.

V různých publikacích se tedy spojení „cikánský jazyk” objevilo v téměř 20 verzích. V posledních letech vznikly učebnice, které možná přispějí k ustálení jednotného pravopisu pro všechny Romy. Varšavský kongres (rok 1990) schválil cikánskou abecedu společnou pro všechny dialekty. Ta si nebere za vzor žádný jiný jazyk, ale vychází se samé fonologické struktury romštiny a je založena na celém systému romských dialektů.

Existují různé hypotézy týkající se příčin a doby, kdy předkové Romů opustili Indii. Nedochovaly se žádné prameny z jejich nejstarší, předevropské historie, které by se jich přímo týkaly. Neví se také, jak žili a čím se zabývali; je však možné se domnívat, že žili kočovným způsobem života a základem jejich obživy byla hudba, řemesla související se zpracováním kovů či předvádění cvičených zvířat. Samozřejmě také ne všichni indičtí vystěhovalci putovali dál, do Evropy. Dodnes jsou některé skupiny kočovných řemeslníků a hudebníků v Afghánistánu, Tádžikistánu a Íránu považovány za příbuzné Romů a jsou označovány slovy užívanými pro Cikány (tj. lidi hovořící jazykem blízkým jazyku romani). Kmeny Bandžara, Doma a Gadulia Lohar, žijící ve střední a severovýchodní Indii, jsou pravdopodobně příbuzní Romů a mají stejné prapředky.

Přes území dnešního Pákistánu, Afghánistánu a přes Byzantskou říši se předkové Romů dostali na Balkán. Stopy v jazyce a přejatá slova nám dnes umožňují prozkoumat toto velké putování. Nevíme, zda předkové dnešních Romů byli již tehdy zorganizovaným společenstvím. Kromě jazyka se v jejich dnešní kultuře nedochovaly téměř žádně stopy indických prvopočátků. To svědčí o tom, že jako společenství skládající se z menšího nebo většího počtu skupin se zformovali teprve v Byzanci, na samém prahu Evropy.

Poděkování: Muzeum etnograficzne, Tarnów, Polsko