Tváří v tvář: Beseda s romskými autory

29. 6. 2006 proběhl v MRK další z doprovodných programů k výstavě Čalo voďi / Sytá duše, pojednávající o romské literatuře. Šlo o setkání s romskými básníky Jankem Horváthem (1959), Emilem Cinou (1947) a Vladem Oláhem (1947), nazvané Tváří v tvář. Autoři vyprávěli o svém životě a o své tvorbě, přečetli také řadu ukázek ze svých děl. Povídání uvedla krátká videoprojekce. Setkání proběhlo přímo v prostorách výstavy, moderovaly jej kurátorky výstavy Jana Kramářová a Helena Sadílková.

JANKO HORVÁTH se narodil v r. 1959 v Bílovci a dnes žije v Brně. Vystudoval střední knihovnickou školu, pracoval jako redaktor romských novin, dokumentátor MRK, romský poradce a pedagogický asistent na základní škole. Tvořit začal v 80. letech 20. stol. V roce 1999 se díky brněnskému nakladatelství Petrov dočkal vydání básnické sbírky Tumenge / Vám. Motivy své tvorby charakterizuje takto: „Píšu kvůli tomu, abychom my Romové měli ve světě uznání. Chci ukázat, že i my něco umíme a máme co říct. Píšu o tom, jak žijeme, o našich starostech i o tom, co nás těší. Hodně lidí si myslí, že žádnou kulturu nemáme. Takhle jim chci ukázat, že to není pravda.“Úryvek z tvorby:Gadoro
Pharade, našade, miro kalo gadoro.
Jaj, Devla, so te kerav?
Čarav tiro jiloro!
O kalo rat demavel, prištinel.
Anen Romale suv, thav,
siven miro kalo gad.Košilka
Zničili, potrhali mou černou košilku
Co si jen, můj Bože, počnu?
Pomoz mi!
Černá krev vytéká, mizí
Přineste jehlu a nit
zašijte moji košilkuVLADO OLÁH se narodil v r. 1947 v romské osadě ve Stropkově na východním Slovensku. Koncem 80. let 20. stol. se přestěhoval do Prahy, kde žije a působí dodnes. V. Oláh vystudoval střední vojenskou školu a dále obor výchova a vzdělávání dospělých na Filozofické fakultě Šafaříkovy univerzity v Košicích. Píše od konce 80.let a vydal již tři básnické sbírky (v r. 1996 Khamori luluďi / Slunečnice; v r. 2003 Le khameskere čhave / Děti slunce a v r. 2005 O khamutno kamiben / Žár lásky). Letos v dubnu byl jako první romský spisovatel vůbec přijat do české Obce spisovatelů. Ve své tvorbě se často vrací do doby a míst svého dětství a dospívání v romské osadě. Sám na toto období vzpomíná následovně: „Když se dostanu do nějaké těžké životní situace, vzpomenu si na lidi v naší osadě – a tím naberu novou sílu. … Když byl hlad a bída, když nám černá zem a tento svět nedávali najíst, živily nás naše písně a pohádky energií bájných světů. Dar fantazie tišil hladové tělo.“Úryvek z tvorby:Visarav man
Visarav man
andre miro terňipen,
kije veša, maľi, luki, ke Ondava,
kijo agata parne ľuľuďenca.Dikhav jagori pre vatra,
le čhajen, le čhaven, le phure Romen
Šunav sar šukar romanes duma den.Gulo lavoro džal andre miro jiloro.Pre vatra džanľom,
s´oda hin kamiben ke miro nipos.
Andre leste arakhľom zor
andre miro dživipen.Vracím se
Vracím se
do svého mládí,
k lesům, polím a loukám, k Ondavě,
k akátům s jejich bílými květy.Vidím oheň uprostřed osady,
kolem děvčata, chlapci i staří Romové.
Slyším, jak spolu krásně romsky rozmlouvají.Sladká slova vcházejí do mého srdce.V osadě jsem poznal,
co je to láska k mému národu.
A v té lásce jsem nalezl sílu
pro svůj život.EMIL CINA se narodil v r. 1947 v Praze, kde žije dodnes. Již více než 15 let působí jako správce budovy Českého rozhlasu Regina Praha, v minulosti pracovall také jako redaktor a překladatel v několika romských časopisech. Píše od počátku 90. let., svou tvorbu doposud publikoval jen časopisecky. O tom, proč píše a o těžkostech, na které naráží, hovoří sám takto: „Snažím se z těch básní povzbudit svůj národ, aby se nad sebou trošku zamyslel. Romština je náš jazyk, to co nás drží spolu, snažím se ji uchovat. Brácha se mi posmívá, proč to dělám, k čemu. On je velkej kuchař. On otevře mrazák a říká: „Tady je poezie!“Úryvek z tvorby:Amaro lav
Amare laveha
dživen o Roma jekhe jileha.
Phen mange daje,
savo amen dživipen esas,
te le Romen phuvori na sas?Phuvori na sas, miro čhavo,
ča barendar droma.
Pal lende bacht rodenas
savore Roma.Naše řeč
S naší řečí žijí Romové
v jednom srdci.
Řekni, maminko,
jak jsme žili,
proč Romové nikdy
svou zem neměli?